Pro medvědy už tu není místo

Není to tak dávno, co jsme fandili Brunovi, a už tu máme rovnou celou medvědí rodinku, kterou čeká stejný osud.

Bruno byl první hnědý medvěd v Bavorsku po 170 letech. Zabloudil tam přes Rakousko z italských Alp, kam byl vysazen s dalšími vrstevníky. Protože ale chtěl poznat svět, rozhodl se přestěhovat o kus dál. Po tom, co v novém bydlišti zadávil přes dvacet ovcí a pár koz, rozhodli se nakonec tamní úřady, že může být nebezpečný i lidem, a vydaly příkaz k jeho odchytu. Když se ani speciálně vycvičeným psům z Finska nepodařilo ho vystopovat a zajmout, vydal stejný úředník povolení k jeho odstřelu. Bruna dostihla smrtící kulka 26.6.2006 a už mu nepomůžou ani protesty, které se na bavorského úředníka sesypaly ze všech stran. Medvědovi jsou zjevně hranice ukradené, kdyby ale pochopil, že v Itálii mu nic podobného nehrozí, asi by se nevypravil do světa.

U nás se podobná medvědí akce odehrála v roce 2000, kdy do Beskyd přicházel ze Slovenska na loupeživé výpravy medvěd Míša z Brodské. I když toho se nakonec podařilo odchytit, stejně se nedočkal "radostného" zbytku života v zoologické zahradě. Po převozu do karantény se mu totiž podařilo uniknout z klece, takže byl zastřelen na útěku. Podle zprávy zasvěceného ale šlo o nebezpečnou a krvelačnou šelmu, která zabíjela jen pro vlastní potěšení, a která se navíc při setkání s lidmi nechovala vůbec plaše. Tudíž bylo potřeba ji nějak odstranit z chovatelského "ekosystému". Dneska si můžete Míšu prohlédnout ve Vlastivědném muzeu ve Vsetíně pod přírůstkovým číslem 201/2001. Vycpaného.

Nyní se myslivci těší na ještě zajímavější trofeje - v Turčianských Kľačanech mají povolení k odstřelu samice a jejích tří mláďat. Mědvedi už zadávili šest ovcí a dále útočí. Pastevci teď musí svůj zdroj obživy zavírat na noc do maštale a ovce jsou útoky medvědů tak vystresované, že jejich majitelům klesá tržba a zisk. Inu, hospodářská situace nemusí být nejrůžovější, úkolem moderního státu ale je zachovat co nejvíc pro následující generace. Proto by stát měl chovatelům vyplatit finační náhrady a zajistit, aby se jedné z posledních šelem v těchto končinách nic nestalo.

Medvěd je zjevně v našem současném světě anachronismem. V Evropě do dnešní doby přežil jen na několika málo místech a tam, kde se vyskytoval před 100 nebo více lety, už s ním dávno nikdo nepočítá. Jeho místo stihli zaplnit myslivci, kteří "regulují" stav divoké zvěře pomocí svých brokovnic a kulovnic. Sousloví přirozený predátor je považováno spíš za nadávku a těch pár lišek, vlků, rysů nebo jezevců je trpěno jen proto, že i na ně si můžou čas od času vystřelit. Považte, jaká hrozba, když se v jejich revíru objeví něco tak nepředstavitelně velkého, jako je medvěd! Hrůza pomyslet.

Obrysy na silnici

Předevčírem jsem se "konečně" dočkal bouračky na naší oblíbené křižovatce.

Neviděl jsem ji na vlastní oči, nevím, co se komu stalo, zjevně šlo ale "jen" o běžný karambol se zmačkanými plechy u semaforu. Z oranžově namalovaných značek na asfaltu lze vyčíst, že někdo horkokrevnější si zřejmě nevšiml, že se blíží k semaforu, kde by mohla naskočit červená, nebo ke křižovatce, kde někdo před vámi odbočuje doleva. V poslední chvíli se ještě pokoušel uhnout doleva, tam ale před časem silničáři nasázeli obrubníky oddělující tramvajové koleje od jízdního pruhu pro auta. Smůla.

Nevím, jak na ostatní, na mě ale křiklavá barva vyznačující místo srážky docela působí. Dřívější křída nebo písek, které rychle po havárii zmizely, určitě svému hlavnímu úkolu taky posloužily. Po vyfotografování a zanesení do protokolu ale vyprchaly do ztracena a život šel dál, jako by se vůbec nic nestalo. Oranžové (někdy červené nebo světle zelené, zkrátka vždycky dobře viditelné) a poměrně trvanlivé obrysy nabouraných aut mohou trochu napomáhat i prevenci dalších nehod. Jejich hustota výskytu může řidiče upozornit na nebezpezpečná místa lépe než značka varující před úsekem častých nehod. A třeba i jediná taková "malůvka" podvědomě ovlivní každého, kdo přes ni přejíždí.

Zkrátka, když jedu po podobně "vyzdobené" silnici, uvědomím si, že by takhle mohl jednou někdo obkreslovat moje auto, a zase jsem chvíli vzornějším než vzorným účastníkem silničního provozu.

Frišta

Pokud chcete navštívit jiný svět a přitom zůstat v relativním bezpečí domova, pokud chcete nahlédnout do mentality lidí v Afghánistánu a třeba je i trochu pochopit, doporučuju vám přečíst si Frištu Petry Procházkové. Vyšla už více než před rokem, já jsem se k ní ale dostal až teď. Nebo spíš ona dostala mě. Takhle zajímavě beletrizovaný pohled do světa islámu jsem ještě nečetl. A četl jsem ho na dva nádechy.

I když se knížka jmenuje podle afghánské krasavice, hlavní postavou je její švagrová Herra, manželka jejího bratra, která se do rodiny provdala z Ruska. Dcera Rusky a Tádžika funguje jako zprostředkovatelka mezi světem východu a západu. Sama pochází z oblasti daleko na východ od západní Evropy, pro lidi na středním východě je ale stejně světlovlasou bílou Evropankou, ženou ze západu.

Herra nám přibližuje život celkem nornální kábulské rodiny, která sice dodržuje dávné tradice i náboženské obyčeje, v ničem ale není příliš horlivá, v lecčems je na místní poměry dokonce pokroková. Mladé ženě se některé věci kolem ní nelíbí, na jiné si zvyká jen s obtížemi a některé se pro ni postupně stávají naprostou samozřejmostí.

Životy všech pořádně zamíchá příchod Američanů a jejich spojenců. Herra díky své znalosti angličtiny získá práci v jedné z humanitárních organizací, stejně jako její muž. Oba se přes nová úskalí a nové bouře dostávají se střídavými úspěchy, nakonec ale jejich láska pomáhá všechny zkoušky zvládnout a nebýt tragického konce, asi by si žili jako v pohádce.

Určité rozpaky, ba až pochybnosti, ve mně vzbuzuje tajuplná postava malého Muhammada. Je to tělesně postižený chlapec, u kterého příroda většinu energie věnovala na rozum. Mad je zvídavý a na svůj věk neobyčejně moudrý a sečtělý. Nepochybuju, že někdo takový může existovat. Mám ale určité pochybnosti o jeho vědomostech. Kde se k nim mohl dostat, když pocházel z tak nuzných poměrů?

Ještě mě trochu mrzí až příliš otevřený konec. Jako by autorce už došly síly, takže se rozhodla příběh rázně ukončit. Také je jí zjevně proti srsti zabíjet své literární postavy, takže i smrt přichází jaksi nepřipraveně, rozpačitě. Po literární stránce to jsou ale asi tak jediné vážnější výtky. Zajímavě namíchaný koktejl vážných a humorných částí dokáže spolehlivě udržet pozornost čtenáře až do samého konce.

Pokud se občas zamýšlíte nad smyslem našeho světa, může vám Frišta přinést nějaké nové podněty. Což je věc v dnešním světě stále neobvyklejší. Díky za ni.

Kočičí hlavy vs. asfalt

Bydlím na poměrně rušné ulici. Ta byla hodně dlouho vydlážděna kočičími hlavami, takže když kolem projelo auto, bylo to také jaksepatří slyšet. A že kolem nás jezdí aut! Rámus, tato daň za život ve velkoměstě, byl místy až nesnesitelný.
Když se na okolních silnicích postupně objevoval asfalt, začal jsem se těšit, až dorazí i k nám. Pár let to sice trvalo, nakonec jsme se ale dočkali. Po nějakém čase už ale můžu říct, že ke zlepšení došlo jen částečně. Provoz na asfaltu je skutečně tišší. Na druhou stranu je jízda po něm pohodlnější a bezpečnější, což svádí k rychlejší jízdě. Takže hlučnost se snížila jen nepatrně.
Dusot pneumatik na oblýskaných kočičích hlavách nahradilo vrčení po hrubším asfaltu, doplněné o časté hvízdání pneumatik gumujících asfalt při řezání zatáček. Nebo při brždění na přilehlé neméně rušné křižovatce. Nevedu si žádnou statistiku, ale počet havárií se podle mého hrubého odhadu nijak nezměnil. Dřívější problémy s bržděním na kluzkých kočičích hlavách nahradily problémy s bržděním při vyšších rychlostech. Takže týdně jsem svědkem alespoň dvou havárií, při se nichž naštětí jen mačkají plechy a odlétávají kusy vozidel.
Se změnou pravidel silničního provozu a se zavedením bodového systému se rychlost kolem svištících aut přece jen o trochu snížila. Počet havárií nemohu posoudit, protože v letním období se doma zdržuji přece jen méně často. Ale mám za to, že zatím jsem žádnou srážku neviděl.
Dalším problémem, který se projevuje ,,jen'' po dešti, je špatný odvod vody. Nevím, jestli za to může špatná práce projektantů nebo stavitelů, výsledkem ale jsou jezera vznikající v prohlubních a strouhy vyplňující okraje, protože kanálky u obrubníků jsou ucpané a silnice má místy špatný spád. Dříve se podobné problémy řešívaly sbíječkami a doplněním kanálů na místa se shlukující se vodou. Dnes se zřejmě všechno bude řešit soudní cestou, takže problém se nakonec rozplyne do ztracena.
Co si tedy myslím o pokroku v podobě asfaltování silnic? Myslím, že je to krok správným směrem, jen je potřeba ho nedrobit a udělat ho rovnou celý. Snad někdy jindy a někde jinde...

Maratónec

Konečně se mi podařilo zhlédnout Maratónce. Bohužel už poněkud sestříhaného. Vynechané scény nebyly ani v bonusech, takže mi přece jen něco uniklo. Ale to podstatné snad přece jen zůstalo. Dva bonusové materiály navíc dávají nahlédnout do zákulisí štábu, a to jak v době, kdy byl film uváděn do kin, tak v době, kdy vyšlo DVD.

Je to zajímavý film. Z dnešního pohledu by asi byl zařazen do béčkové kategorie, protože v něm ale hrají slavní herci a protože byl ve své době v lecčems přelomový, tetelí se kdesi na hranici A-B.

Nejzajímavější je osud Roye Sheidera, kterému leckdo předpovídal hvězdnou kariéru. Dneska po něm ale neštěkne ani pes a pamatují si ho jen pamětníci s nejlepší pamětí. Nejspíš proto, že kromě vypracovaného těla a neokoukatelného obličeje už toho moc nabídnout nedokázal. Jeho herectví připomíná Cimrmanova oživlá dřeva a působí tak nepatřičně, že je člověk skoro rád, když jeho postava nedožije konce.

I na Dustinu Hoffmanovi by se nějaká ta muška dala najít. I když perfekcionista, vedení Johna Slesingera mu spíš přitížilo. Musím ale uznat, že když skoro čtyřicetiletý herec hraje dvacetiletého studenta, musí už umět trochu hrát.

A co ostatní? Siru Laurencovi prý tenhle kousek prodloužil život o 13 let. Zajímavý způsob léčby rakoviny, nemyslíte? Možná stačí, aby naprosto odepsaný zoufalec dostal ještě jednu šanci. A aby mu všichni dávali jasně najevo, že je pro ně důležitý, že pro ně něco znamená.

To je asi ta hlavní myšlenka, kterou jsem si z tohohle historického filmu odnesl. Díky za ni.

Jak změnit tarif u Vodafonu.CZ - 2. část

Zoufalství, popsané v předchozím příspěvku, už pomalu vyprchává.
Dovolal jsem se! Jako ostřílený komunikátor už jsem nečekal na moudrosti usměvavého hlasu a rychle mačkal číslíčka a křížečky, až se mi to podařilo. Sláva...
Tentokrát šlo všechno poměrně hladce, jen zpětná vazba mezi mikrofonem a sluchátkem operátora nepříjemně hvízdala do ucha. Nebo že by další způsob, jak co nejrychleji uvolnit drahého zaměstnance pro dalšího zoufalce?
Každopádně doufám, že teď mám zase na nějakou dobu klid. Sláva...

Jak změnit tarif u Vodafonu.CZ - 1. část

Nemám rad mobily. Vlastně nemám rád žádné telefony. Z různých důvodů ale stejně jeden mobil mám. Vlastně ani ne tak na telefonování, jako spíš na obsluhu internetového bankovnictví a semtam na nějakou SMS. Bohužel se stejně občas telefonování nevyhnu. Jako třeba dneska. Potřebuju změnit tarif u Vodafonu. Ach jo...
Mám službu Po svém, takže si můžu všechno zařídit přes celkem povedené uživatelské rozhraní. Tedy, skoro všechno. Tarif z poněkud nepochopitelných důvodů změnit nejde. Jediný způsob, jak tuhle operaci provést, je pomocí operátora. Živého člověka. Ke kterému se ovšem musíte probojovat. Musíte si rozhovor s ním zasloužit. Než vám odpovídací systém vůbec dovolí spojit se s operátorem, musíte strávit pár minut posloucháním stále se opakujících hlášek. Možná, že na první poslech mohou být některé i vtipné. Pokud už ale voláte popáté, leze vám ten sympatický hlas už pořádně na nervy.
Když už smíte požádat o komunikaci s člověkem, ještě se vás systém pro jistotu dvakrát zeptá, jestli jste si to náhodou nerozmysleli. Pokud se probijete strojovým labyrintem až sem, ještě stále nemáte vyhráno. Systém vám totiž po několika zazvoněních oznámí, že zájemců o živý kontakt je příliš, takže nemá cenu čekat a zkusit to za chvíli. Já jsem se zatím přes tenhle bod nedostal. Ach jo...