The Proposition

Viděl jsem film, jehož název se u nás kdovíproč nepřekládá, a který mě na pár dní očaroval. Jedná se o dosti drsný australský western The Proposition (česky Návrh nebo Nabídka). Napsal ho Australan Nick Cave a zasadil ho do své domoviny do doby před zhruba sto lety.

Filmem se průběžně prolínají dva základní příběhy. Pohled na svět očima vyvrhelů společnosti zprostředkovávají bratři Burnsovi se svými kumpány, kteří krutě terorizují své bílé spoluobčany. Proti nim stojí kapitán Stanley, který chce se zločinci jednou provždy skoncovat. Protože nezvolí přímočarou cestu, musí najednou bojovat na dvou frontách - musí jít po krku padouchům a současně odrážet výpady tzv. spořádaných občanů. A při tom všem ještě chránit svou ženu, která působí v zaprášeném a mouchami oplývajícím outbacku jako přízrak. Třetí stranu představují Austrálci bojující za svou svobodu proti všem, bez ohledu na to, zda je my vnímáme jako dobré nebo jako zlé.

Místy až naturalistický přístup k realitě může odradit útlocitnější povahy, žádná scéna ve filmu ale není zbytečná. Úžasná australská krajina v kombinaci se skvělou hudbou a s dobrým režijním vedením zdatných (povětšinou britských) herců daly vzniknout jednomu z nejlepších westernů poslední doby. Připočteme-li místy až psychopatické sekvence a nejednoznačnou a průběžně se posouvající hranici mezi dobrem a zlem tak typickou pro východoasijskou filmovou tvorbu, konečně si zase po čase můžeme užít něco jiného než barvotiskový hollywoodský prefabrikát.

Jestli jste Návrh ještě neviděli, určitě si ho nenechte ujít. Nejen kvůli záběrům pro našince neskutečně přírody.

Neřízené střely

Od zavedení nového silničního zákona uplynula teprve chvíle a některým jedincům už opět očividně otrnulo. Jedním z příznaků je to, že na křižovatce u našeho domu už zase každý týden dojde nejméně ke dvěma haváriím. Pokud nestojí na každém rohu a na každém kilometru silnice policejní hlídka lapající všechny provinilce, čím dál víc lidí zkouší, co si může dovolit.

I když většina řidičů ještě dodržuje předepsané rychlosti, objevují se už zase závodníci spěchající odnikud nikam pokud možno co nejrychleji. Prodírají se šňůrami těch slušnějších takovou neurvalostí, že dokážou zvednout hladinu adrenalinu i holubičím povahám. Mobilní telefonisté už zasel drží telefon u ucha rukou, nemluvě o tom, že ztrácejí soustředění na okolní svět a mají zpomalené reakce.

A dodávky už zase brázdí naše silnice jako neřízené střely. Bezmála třítunové bestie se díky silným motorům dokážou rozjet dost rychle. Jejich řidiči (kteří se zřejmě řadí do kategorie profesionálů) ovšem poněkud zapomínají, že fyzikální zákony nejde porušovat tak jednoduše jako zákony silniční. Rozjetá dodávka má ve srovnání s osobním autem delší brzdnou dráhu a v zatáčkách na ni kvůli větší hmotnosti a výšce působí větší odstředivé síly.

Proto se většinou snažím, abych se rozdrážděným dodávkám klidil co nejrychleji z cesty. Musím zaklepat na dřevo, zatím se mi to daří. Všichni ale takové štěstí nemají. Poslední havárie na naší křižovatce se odehrála nad ránem. Bylo něco po čtvrté ranní, když mě probudilo známé kvílení pneumatik a následný tupě třaskavý úder. Rozjetá dodávka narazila do náklaďáku. Naštěstí. Protože kdyby takhle trefila osobní auto, asi by to neodnesl jen rozpláclý čumák provinilce a škrábnutý rám pod ložnou plochou potrefeného nákladního auta.

Lidé jsou prostě nepoučitelní chybami ostatních. A některé nenaučí opatrnosti ani chyby vlastní. Věřím ale, že na každého jednou dojde. Ať už tady nebo tam. I na ty neřízené střely na čtyřech kolech. Jestli ještě neznáte server Chci žít, určitě stojí za návštěvu a ukázku začínajícím a suverénním řidičům.