Iluzionisti

V rámci festivalu slovenských divadelních komedií v Mladé Boleslavi se mi podařilo sehnat vstupenky na Iluzionisty bratislavského Štúdia L&S. A bez mučení přiznávám, že takhle od plic jsem se už dost dlouho nezasmál. Situační humor ze švédského pera finského herce, dramatika a hudebníka Bengta Ahlforse dobře zrežírovaný Jurajem Nvotou, podaný navíc v libozvučné slovenštině, přinese dobrou náladu i mnoha morousům morousovatým.

Milan Lasica coby zástupce zralého, místy cynického rozumu se na otevřené scéně utkává s dravým mládím, nevyčerpatelnou energií, místy naivitou, v podání Zuzany Fialové. Třetím vzadu je Vladimír Hajdu v epizodní roličce lékaře, který ovšem na scéně působil značně nepatřičně. Kdyby tam nebyl, v podstatě by se nic nestalo.

Děj, stojící na místy konfrontačních, místy souhlasně laděných dialozích se pohybuje po sinusoidě směrem k seversky naladěnému závěru. Věkově nesourodá, jinak však povětšinou ladící, dvojice si tu nahrává, tu záludně překvapuje nečekanými vsuvkami. V tomto směru vítězí Lasicova delší zkušenost, která mu pomáhá držet se role a úspěšně překonat všechny nástrahy, které si na něj připravila Fialová, nebo které prostě vyplynuly z okolností.

Prostě, osvěžující zábava, která pomůže zlepšit náladu o několik stupňů.

Zlomené květiny

Konečně jsem se dostal k filmu Broken Flowers svérázného amerického režiséra a scénáristy Jima Jarmusche. A strávil jsem s ním příjemných sto minut. Tedy, s filmem, ne s Jarmuschem, to dá rozum.

Buster Keaton alias Frigo, napadne vás při sledování nejvážnějšího komika současnosti Billa Murraye. Tenhle herec konečně dozrál do doby, ve které zaslouženě sklízí jeden úspěch za druhým. Nyní je z něj nezaměnitelná hvězda první velikosti, jejíž účast ve filmu zaručuje úspěch. Jemný humor založený na minimalistické mimice Murrayovy kamenné tváře se nedá srovnávat se současnými komediemi určenými především pro podprůměrně inteligentního konzumenta, který si chce jen odpočinout od všednosti svého života.

Jarmushův scénář je postaven na stokrát omletém příběhu stárnoucího seladona hledajícího ztracené mládí v podobě údajného dospívajícího syna. Karikované a lehce zaškatulkovatelné postavičky, které se kolem něj vynořují, působí samy o sobě značně nepřirozeně. Zasazeny do nadreálného světa Jarmuschova typu však úspěšně ladí se vším ostatním. I výběr jmen postav by se mohl zdát až trapně prvoplánový, tady však nepůsobí nijak rušivě.

O celkovém vyznění filmu obvykle rozhoduje jeho závěr. Pokud čekáte nějaké rozuzlení nebo nějakou katarzi, počkejte si na jiný film. V tomhle kusu je nenajde ani nejlepší amatérský slídil Winston. I když je Jarmusch čím dál méně nezávislý, na své nejednoznačné konce prozatím nedá dopustit.

Na filmu mi vadil asi jen český překlad jeho názvu. Jestli jsem to dobře pochopil, titul se vztahuje k růžím ve váze, které provázejí celý děj. A ty zlomené nebyly, stejně jako žádné jiné květiny v celém filmu. Tyhle byly opadané a oschlé. Ale s překlady názvů je vždycky potíž, takže proč si zbytečně lámat hlavu, když slovo zlomený působí tak krásně dramaticky. Už se těším na film Zlomené okno.

Pět set tisíc

Tak nám pokutovali ministerstvo. ÚOHS požaduje po MPSV půl milionu korun českých za přidělení zakázky bez výběrového řízení. Kafkovitost rozhodnutí jednoho státního úřadu, který pokutuje jiný státní úřad, je do nebe volající.

Kdo tu pokutu zaplatí? Ministerští úředníci? Ministr? Samá voda. Zaplatíme ji my všichni, kteří státu odvádíme daně. Nevím, co ÚOHS dělá s vybranými pokutami, pochybuji ale, že by je věnovalo na nějaké bohulibé činnosti. Nejspíš je přelije jen do jiné zátoky státní pokladní stoky, kde poslouží třeba na zaplacení nějakého předvolebního slibu.

V případě státní správy není podle mě na místě trestat celou organizaci, ale konkrétní lidi, kteří se na konkrétním průšvihu přímo podíleli. A nemuselo by ani jít o pokuty. Mnohem výchovnější by bylo nařízení veřejně prospěšných prací. Kdyby se sám velký státní úředník musel třeba tři měsíce starat o lidi v nemocnici nebo kdyby musel stejně dlouho zametat ulice, možná by si pak spíš rozmyslel, jestli to, co dělá jménem nás všech, dělá skutečně tak, jak má.

Pochybuji však, že by politici a úředníci na něco podobného přistoupili. Takže, milý ÚOHS, nasliň si prsty, zalistuj v pokutové knížce a pokračuj ve své prospěšné činnosti. Když tak se zvednou daně, aby bylo na další pokuty.

Vodní šroub

V dnešním Metru jsem narazil na článek popisující tragédii ve Vietnamu, kde se v sobotu cestou do školy utopilo 19 dětí. Na prvopočátku této smutné události stála porucha lodního šroubu. V článečku je ovšem uvedeno, že se jednalo o šroub vodní.

I když jsou si hlásky v a l velmi blízké (alespoň z fonetického hlediska), přece jen se jedná o samostatné prvky, které není radno zaměňovat. Co by si asi pomyslel lesník a vynálezce Josef Ressel, kdyby se dozvěděl, jak jeho potomci komolí název jeho vynálezu?

Ostatně, z hlediska etymologického jsou zajímavé i historické souvislosti. Ressel byl totiž o svůj vynález okraden ve chvíli, kdy si ve Francii nechával vyrobit součástky pro první parní loď poháněnou lodním šroubem. Slovo šroub se totiž v názvu tohoto vynálezu neobjevuje v angličtině (propeller, ačkoli technicky je přece jen označován jako screw nebo alespoň screw-propeller) ani v románských jazycích (varianty francouzského hélice nebo anglického propeller). Narazíte na ně například v češtině, němčině (Schiffsschraube) nebo ruštině (grebnoj vint).

Ono se vlastně ani o žádný šroub nejedná. Není se co divit Angličanůn, že mu říkají prostě vrtule. Za všechno totiž může Archimédés, přesněji jeho šroub. Ten totiž vrtal Resselovi tak dlouho v hlavě, až ho dovedl k jeho nezapomenutelnému vynálezu. Proto tedy šroub.

Ještě pár slov k článečku zmiňovanému na začátku. Tento kratičký příspěvek je dokonalou ukázkou produktu soudobé žurnalistiky. Není totiž napsán jako stručné oznámení o nehodě školní lodi. Místo toho je čtenáři nabídnut mikropříběh skupiny dětí, které zpanikaří a převrhnou vratké plavidlo. Mezi současnými novináři totiž panuje názor, že čtenáře by pár strohých vět nezaujalo. Těžko soudit. Ani onen článek, ani tyto úvahy každopádně nikomu život nevrátí.

Plný kapsy šutrů

Na tohle představení do Rokoka jsme se chystali už nejmíň rok. Pokaždé nám do toho něco vlezlo, takže jsme ho oddalovali a oddalovali. Až jsme se nakonec přece jen dočkali. A irská (tragi)komedie v českém podání Plný kapsy šutrů nás nezklamala.

Miroslav Vladyka s Radkem Holubem předvádějí úžasnou ukázku divadelní improvizace v reálném čase. Samozřejmě, že hra má opěrné body, bez kterých by nefungovala, a děj, který ji dokáže táhnout od začátku do konce. Ale improvizace a divadelní exhibicionismus jsou její samozřejmou součástí.

Každý z heců představuje hned několik postav. Přechod mezi nimi je tak plynulý, že se chvílemi zdá, jako by na jevišti nestáli jen dva lidé, ale nejméně čtyři. I proto nelze dvojici hlavních hrdinů považovat tak úplně za hlavní. Hlavními hrdiny jsou asi sami herci, kteří hrají naplno a na minimalistické scéně vytvářejí iluzi proměnlivého a pestrobarevného prostoru.

Na dvojici irských statistů jsme se dříve také nemohli dostat proto, že byli každý měsíc velmi rychle vyprodaní. Dnes už lístky seženete velmi snadno a může se vám stát, že vás budou uvaděči přesouvat do předních řad, aby se herci necítili tak osaměle. Čímž chci naznačit, že klesající návštěvnost časem zřejmě vytlačí Plný kapsy z repertoáru. Jestli jste je ještě nezažili, už vám možná moc času nezbývá.

Kvízy za všechny prachy

Patřím k poměrně pravidelným čtenářům deníků nabízených po ránu zdarma. Metro a Metropolitní expres mi vystačí jako čtivo na cestách mezi domovem a pracovištěm. S jejich obsahem jsem vcelku spokojen, jen mi vadí dost nekvalitně odvedená práce v zábavných rubrikách Metropolitního expresu.

Kvízy jsou určitě zajímavým zpestřením. Člověk si může prověřit své znalosti z různých tematických oblastí a možná se i k něčemu přiučit. Pokud to hned zase nezapomene. Co si ale myslet o autorech kvízů, kteří páchají tak očividné chyby? Jak můžou v roce 2006 psát o tom, že v Rakousku používají šilinky a groše? Kdo přišel na to, že hlavou Austrálie je prezident?

Zkoušel jsem se jednou ozvat se svými připomínkami na nabízenou emajlovou adresu. Nejen, že se nikdo nenamáhal mi odpovědět, dokonce ani nikdo v následujícím vydání neupozornil na to, že některé odpovědi označené jako správné správnými nebyly. Nyní již ke kvízům v těchto novinách přistupuji s jistou dávkou obezřetnosti, obzvlášť když se zhruba dvakrát týdně objevují opravy správných odpovědí v kvízech z předešlých vydání.

Co bych chtěl, když jsou ty noviny zadarmo? Aspoň to, aby nehlásaly hlouposti. Přinejmenším ne v zábavných kvízech.