Odkrytá reklama

Tak už jsem se konečně dostal do kina na poslední nula nula sedmičku. Casino Royale se vrací na začátek Bondovy kariéry, do časů, kdy agent s licencí k zabíjení odpravil na věčnost své první padouchy a kdy si vlastně onu pověstnou licenci vysloužil. Drsňácký Daniel Craig vedený úspěšným akčním novozélandským režisérem Martinem Campbellem se má celých 140 minut co ohánět. Aby dokázal všem pochybovačům, že nebyl vybrán omylem ani z protekce, jde na věc více než drsně. Skáče z jeřábu na jeřáb, poradí si s prudkým jedem (tady se ale bez pomoci neobejde) a (se zatnutými zuby) v pohodě snese útok na své mužství.

Tentokrát mi ale ani tak nejde o film, ve kterém se hrad Loket a město Karlovy Vary přestěhovaly do Černé Hory nebo letiště z Ruzyně na Floridu, ale o šikovné umisťování produktů před vyvalené bulvy filmových diváků. Úvod filmu dává jasně najevo, že jedním z hlavních sponzorů je automobilka s modrým oválem ve znaku. Pokud její výrobek neslouží jako přibližovadlo některého z kladných hrdinů, alespoň se musí plést v záběru před vozem jiné značky a uhnout z něj až v posledním okamžiku.

Zkrátka nepřišel samozřejmě ani majitel filmových studií, který tento klipovitě bleskovitý a celkově koukatelný film vyprodukoval. Jeho výrobkům z různých divizí patří ještě více místa než výše zmíněné automobilce. Tedy, jejich produkty disponují zejména kladní hrdinové, záporné postavy zhusta používají značky konkurenční. Mobilní telefony, počítače nebo fotoaparáty patří k dnešní době zcela neodmyslitelně. A protože se vzájemně ničím příliš neliší, je třeba je umět prodat. Film je pěknou výstavní skříní. A série s agentem jejího veličenstva nemůže být a ani není výjimkou.

Čekárna na déšť

Pražské náměstí Republiky prochází totální rekonstrukcí. Na místě kasáren Jiřího z Poděbrad vzniká obchodně-administrativní centrum s obrovskými podzemními garážemi. Inu, aut, kancelářských krys a služeb přibývá, vojáků naopak ubývá a hlavní stan pražské posádky už se dávno přestěhoval, ministerstvo získalo 50 milionů marek (německých), takže projektu nic nebrání. Od stanice metra až na kraj náměstí vznikla obří jáma, do které bylo vestavěno třípatrové parkoviště pro bratru tisícovku aut. Teď už je zase vše zakryto, takže přístup ke kostelu Sv. Josefa nevede po visuté dřevěné lávce, ale po normální dlažbě.

Pokud jde o stavbu samotnou, ta roste bez ohledu na počasí i na stesky staromilců, takže plánované podzimní zahájení provozu je velmi pravděpodobné. Původní zůstaly obvodové zdi dvou nejstarších budov (hlavní budova a jízdárna), všechno ostatní -- včetně vnitřku oněch dvou budov -- bude odlito ze železobetonu. Pokud bude beton tak kvalitní jako ten použitý při výstavbě prvorepublikového pohraničního opevnění, vzniká v hlavním městě opravdu dlouhověká budoucí památka.

A nyní zpět na zem a do běžného života. Shodou okolností mi toto náměstí slouží jako občasná nástupní stanice při přesunech tramvají k domovu. A pokaždé, když tu čekám na tramvaj směrem k Bílé Labuti nebo k Masarykovu nádraží, nechápavě se pozastavuji nad odtržeností plánovačů od reality. Čekárna je totiž umístěna zhruba 25 metrů od začátku zastávky. Co to je pětadvacet metrů ve srovnání s nekonečností vesmíru, že?

Tramvajová souprava (dva starší spřažené vozy nebo nová článková tramvaj) je dlouhá zhruba 29-30 metrů, poslední dveře by se tedy měly nacházet zhruba na úrovni zmiňované čekárny. Pokud ovšem řidič nezastaví u označení zastávky až prvními dveřmi (což dělají v podstatě všichni) a pokud nemíníte jet pětkou (které má jen jeden vůz). Pak se totiž poslední dveře tramvaje ocitnou zhruba jeden až šestnáct metrů od čekárny.

Za hezkého počasí a pokud si nepotřebujete při čekání sednout, nic zvláštního se neděje. Na tramvaj se dá čekat i na chodníku nebo ji vyhlížet z čekárny a včas vylézt a těch pár metrů popojít. Situace se ovšem mění v případě nepříznivého počasí. Přál bych projektantům, aby si zkusili v největším lijáku a fujavici přeběhnout byť jen ten jeden metr -- neřku-li šestnáct -- a pak čekat, dokud se po stisknutí tlačítka neotevřou dveře (pokud tedy nikdo nevystupuje, ale to by musel být za takovýchto podmínek opravdový zoufalec, který by vystoupení do té psoty považoval za otázku života a smrti). V tu ránu by byli promočení do poslední nitky. A začali by možná trochu víc přemýšlet nad každým milimetrem na papíře.

Cherna Gora

V pondělním Metropolitním expresu obvykle vychází na vnitřní dvojstraně rubrika Víkend ve fotografiích, tedy zajímavé záběry z událostí, které se odehrály o víkendu. Bývají tam hezké nebo zajímavé někdy hezké i zajímavé) fotografie, o popiscích se to ovšem občas říct nedá.

Popisek k záběru z čarodějnického reje v bulharské vesnici Černa Gora otištěný ve vydání deníku z 15. ledna svědčí o mechanizaci procesů výroby novin. Agenturní zprávy se přebírají v podstatě bez přemýšlení, obzvláště je-li oním přebírajícím člověk nezasažený azbukou (moje domněnka). Jinak by mu snad došlo, že Bulhaři nepoužívají latinku a že cyrilice se do angličtiny přepisuje trošku jinak než do češtiny. Alespoň v to doufám (že by mu to došlo). Bulharština je navíc v podstatě slovanský jazyk (já vím, je to lehce diskutabilní) a černá barva se ve všech mně známých slovanských jazycích vyslovuje víceméně obdobně.

Ono by ostatně stačilo přečíst si ten text nahlas. Pokud tedy anonymnímu převaděči textů budu alespoň trošku fandit. Středně duchaplnému člověku by mohlo kdesi ve vědomí probliknout, že v angličtině se ,ch' vyslovuje jako ,č'. Ale to bych asi chtěl moc. Takže, už se těším, až někdy vyrazím na dovolenou do Montenegra. Které sice neleží v Bulharsku, ale taky u moře (Jadran nebo Cherné, moře jako moře). A až mi podobná mechanická nevšímavost přestane vadit. Což se doufám nikdy nestane. Tedy, to druhé.

Zimní doplňky

Letošní zima si s námi prozatím jen hraje na schovávanou. První sněhová nadílka sice přišla velmi brzy, potom však jako by se vrátil předčasně odehnaný podzim a rozhodl se vytrvat až do jara. Mráz nepřichází ani ve druhé lednové dekádě, o sněhu a ledu nemluvě. Nemám zimu rád, takže mi to nevadí jako někomu, kdo se musí aspoň jednou za rok pořádně zkoulovat nebo si uválet nějakého toho sněhuláka.

Když jsem sloužíval na vojně, jakmile vyšlo nařízení, museli jsme začít používat zimní doplňky. Do vydání tohoto nařízení jsme je používat nesměli, i kdyby bylo třeba dvacet pod nulou. Nasazení beranice nebo rukavic se tedy neřídilo aktuálními klimatickými podmínkami, ale rozkazem shora.

Když jsem jel ve středu ráno do práce, připadalo mi, jako by si někteří spoluobčané hráli na vojáky. Bylo totiž 10 stupňů Celsia (plus) a předpověď, která se vyplnila, slibovala na odpoledne stupňů 14. Jako by si někteří lidé řekli, že v lednu prostě nemohou z domu vyjít bez zimní bundy, čepice, šály a rukavic, i kdyby třeba sluníčko pražilo jako v srpnu. A tak jsem v polorozzipnuté mikině potkával zachumlance, kteří na první pohled nevypadali nijak upoceně. Podle všeho si vsugerovali, že je zima, a že je tudíž třeba se před ní chránit, takže nezvyklé teplo si prostě odmítali pustit k tělu.

Je vidět, jak je lidské vědomí silné, když dokáže potlačit i přirozené reakce organismu. Třeba až bude v létě mrznout, budu potkávat spoluobčany v kraťasech a sandálech. Uvidíme.

Medvědi potřetí

V červenci a srpnu loňského roku jsem zpovzdálí sledoval vývoj situace v Turčianských Kľačanech, kde se schylovalo k honu na medvědy, kteří údajně ohrožovali obyvatele této obce. Protože už uplynul nějaký čas, zajímalo mě, jak to s povedenými huňáči nakonec dopadlo.

Hledat informace tohoto druhu dá někdy trošku zabrat a jak už to tak bývá, nalezl jsem i to, co jsem původně nehledal - zajímavý informační server o medvědech a všech úskalí jejich života v blízkosti výskytu lidí; pokud jste tedy ještě nezapomněli slovensky, doporučuji vám server medevde.sk. Nakonec jsem ale přece jen uspěl. Našel jsem krátkou zprávičku na serveru bleskovky.sk, který přebírá texty z deníku Nový čas. Jen ten se zřejmě o osud této medvědí matky se třemi mláďaty zajímal důsledně.

Ale zpět k jádru věci. V oné zprávě jsem se dozvěděl, že setkání s myslivci nepřežila zasloužilá trojnásobná matka. Padla loni v létě krátce po zveřejnění ne příliš určité informace o tom, že se plánuje odstřel jednoho z jejích mláďat. Protože každý z pětice lovců měl povolen odstřel jednoho kusu (nechápu proč, když medvědi byli čtyři) a protože mláďata smrt jejich matky opravdu náležitě vyděsila, zůstalo jen u jedné trofeje. Získal ji nejmenovaný člen místního mysliveckého sdružení (pokud chcete zjistit který, asi si budete muset zajet přímo na místo). Povolenky k odstřelu mláďat vypršely a myslivci už o jejich prodloužení nepožádali. Co je s nimi teď (s medvědy), ví asi jen Bůh (nebo možná také místní občané).

V článku je jště zmínka o tom, že do Kľačan se vypravili i zástupci organizace Sloboda zvierat, kteří zjistili určité přestupky ze strany lidí. Nově postavená zemdědělská usedlost, kterou medvědi několikrát přepadli, měla být podle projektu obehnána elektrickým ohradníkem. Nebyla. A navíc se v její blízkosti povalovaly zbytky poražených zvířat. A divte se pak medvědovi - všežravci, že si přijde k takto prostřenému stolu.

Bezohlední invalidé a diplomati

Chodník, po kterém občas chodím, je už nějaký čas uzavřený. Totální rekonstrukce domu, při které z původní stavby zbyly jen nosné pilíře, totiž zabírá celý chodník a ještě kousek silnice k tomu. Zcela zákonitě je tedy pěšák dirigován na protější chodník, v čemž mu má pomoci dvojice žlutých zeber z obou stran uzavírky.

Většina lidí se stejně proplétá kolem lešení, protože kdo by na těch pár metrů přecházel tam a zase zpátky, obzvlášť když chodník na protilehlé straně o kus dál uzavírá rekonstrukce jiného domu. Ta není tak drastická, takže nutí lidi chodit ohrádkou zabírající pás silnice, ale i tak je to zbytečná otrava.

Pokud se přece jen někdo nechá zviklat výzvou k přechodu na protější chodník, narazí na další problém. Automobily parkující na žlutě pruhovaných přechodech pro chodce. V první chvíli má člověk chuť zavolat policii, která by měla provinilá vozidla odtáhnout. V tomto případě je však policie krátká. Z jedné strany lešení totiž čas od času zaparkuje jakýsi zámožný invalida v SUV, z druhé strany ho semtam jistí citroen s diplomatickou registrační značkou. Tedy - oba policejními složkami města i státu nedotknutelní.

Diví se pak někdo Monty Pythonům nebo Davidu Zuckerovi, že si dělají legraci z invalidů a Francouzů? Jak jinak s nimi totiž bojovat...