Není šéf jako šéf

ČTK se zase vyznamenala. Potažmo člověk, který připravoval její zprávu zhruba před týdnem, 14. února 2007, kterou převzala většina tuzemských periodik. V této zprávě o volbě nového prezidenta Turkmenistánu je jedna chyba způsobená špatným překladem z angličtiny. Alespoň předpokládám, že tato chyba vznikla při překladu. Sám se překládáním (i z angličtiny) zabývám a už jsem si prošel obdobím, kdy jsem si o sobě myslel, že rozumím úplně všemu. Teď už se pomalu dostávám do fáze, kdy nerozumím téměř ničemu, ale to asi souvisí s věkem...

Ale zpět k onomu článku, který vyšel třeba na iDnes nebo v jeho odnoži, deníku Metropolitní Expres (Mafra si libuje v anglických sklonech k porušování pravidel českého pravopisu ve vlastních jménech, ale to je asi trend současnosti, o tom možná někdy jindy, jestli to za to vůbec stojí). V něm se můžeme dočíst, že Lidová rady Turkmenistánu je nejvyšší zákonodárný sbor země, tvořený 2.500 hodnostáři a šéfy klanů. A o šéfech je vlastně mé zamyšlení.

Předpokládám totiž, že v anglické agenturní zprávě se objevil výraz "chief". Pokud nahlédnu do internetového slovníku na Atlasu, zjistím samozřejmě v první řadě, že chief je třeba ředitel, vedoucí, předseda, vůdce. Vše hovorově. Hned další záznam mi ovšem prozradí, že se může jednat o náčelníka (kmene). A to je samozřejmě ten správný překlad, používaný v podobných kontextech. Lidová rada Turkmenistánu tedy není složená ze šéfů klanů, ale z náčelníků klanů.

Podle mě je náčelník víc než šéf. Na rozdíl od šéfa má totiž obvykle morální autoritu a je uznáván většinou kmene nebo klanu. Ale asi bych chtěl v dnešní době moc, kdybych si přál, aby se ti, co připravují zprávy třeba pro ČTK, zamysleli nad tím, co dělají.

Úvahy o životě a nad životem

Při brouzdání po webu jsem narazil na knížku Darji Kocábové Třikrát a dost. A protože mě zaujala takřka na první pohled, zatoužil jsem po tom si ji co nejdříve přečíst. Koupil jsem si ji ještě ten den (resp. večer, když jsem s jazykem na vestě dochvátal do knihkupectví tři minuty před zavírací dobou). Pustil jsem se do ní hned cestou domů. Ale slíbil jsem si, že ji neshltnu naráz, že si ji budu dávkovat po částech. Nakonec jsem ji stejně zvládl za tři dny...

Poměrně tenký svazek je svým rozsahem přístupný i těm, kdo čtení moc nedají a spíše sáhnou po nějakém časopise. Navíc jednotlivé povídky (možná spíš zamyšlení či vzpomínky) nejsou příliš dlouhé. Na 128 stran se jich vešlo rovných třicet. Jsou uspořádány vždy po třech do deseti různých tematických částí, takže se opravdu dají číst třeba i napřeskáčku, a ne jen "klasicky" od začátku do konce.

Příjmení autorky bude něco říkat většině Čechů. Její syn je hudebník, její muž evangelický farář a její vnučka už se také začíná zvolna prosazovat. Autorka sama se však nemusí za své slavné příbuzné nijak schovávat. Je uznávanou zkušenou psycholožkou, která pomáhala do tuzemské praxe zavádět různé alternativní způsoby přístupu k duševně nemocným.

Ve svých lidských minipříbězích vykresluje své dojmy, názory, pocity, strachy i radosti. Popisuje i několik případů ze své různorodé praxe. I když její jazyk nepůsobí dokonale a uhlazeně beletristicky a místy z něj odbíhají poloprofesionální až profesionální výrazy, dokáže na malé ploše navodit patřičnou náladu a vykreslit konkrétní prostředí.

Textů, které nutí člověka přemýšlet a zamyslet se, není nikdy dost. A mezi ně dozajista patří i Třikrát a dost Darji Kocábové.

Odvážná školačka

Když jsem včera ráno směřoval ke své oblíbené zastávce tramvaje, stal jsem se náhodným svědkem scénky, která se pravděpodobně odehrává každou chvíli po celém světě. Přede mnou kráčel muž ve středních letech, který pravděpodobně směřoval na stejnou zastávku jako já. Podle kouře stoupajícího mu od hlavy vypadal na aktivního kuřáka.

Z protějšího chodníku k němu přešla jakási školačka, odhadem zhruba čtrnáctiletá. Bez okolků muže oslovila. Neslyšel jsem jejich rozmluvu, podle výsledku ale požádala spřízněného paliče o cigaretu. Úspěšně. Rychle se od muže oddělila (šla rychleji než on), zapálila si právě nabytý hřebíček do rakve a zamířila na stejnou zastávku. Tam čekala stranou od ostatních (náznak pokusu o dodržování zákazu kouření na zastávkách) a užívala si svou první denní dávku.

Zajímavý způsob získávání kuřiva, dalo by se říct. Rodičům nepomůže ani důkladná osobní prohlídka, protože zapalovač bez cigaret vypadá celkem nevinně a jeho přítomnost v kapse se dá vysvětlit poměrně rozumně. Podobným způsobem se -- s určitou dávkou odvahy a drzosti -- dá pravděpodobně získat i několik cigaret denně. Pěkné začátky celoživotní závislosti.

Proč ostatní -- většinou zřejmě plnoletí -- kuřáci neodmítnou žádost očividně nezletilého člověka o cigaretu? Na jednu stranu si jistě uvědomují, že přinejmenším děti by kouřit neměly. Na druhou stranu podléhají jakési kuřácké solidaritě, která ponouká kuřáky získávat -- možná i podvědomě -- další otroky tabáku. Protože pokud nebudou kuřáci ve výrazné menšině, mohou se podvědomě bránit tím, že přeci nekouří sami. A získání mladé krve zajistí dostatek podobně postižených i do budoucnosti.