Když se motor vydá na výlet

Možná jde o souhru podivných náhod, možná se začíná rýsovat nový trend ve výrobě automobilů. Mám na mysli motory, které se po nárazu katapultují z automobilu. Na začátku letošního jara došlo hned ke dvěma podobným událostem, které se naštěstí obešly bez smrtelných zranění.

K prvnímu případu došlo první jarní den. V Brně se srazil automobil audi s autobusem tak "šikovně," že okamžitě přišel o svou pohonnou jednotku i s převodovkou. Agregát na své poslední cestě nikomu neublížil, doputoval až do blízkosti nedaleké čerpací stanice.

O dva dny později ve druhém případu vyzkoušel pro změnu řidič ještě silnějšího vozidla pevnost svého svěřence při setkání s betonovou zdí. Po smyku narazilo v Praze ferrari do betonového nosníku tramvajové trati. Motor se poroučel spolu se zadními koly. Do této smutné trosky zanedlouho narazil řidič superbu, jeho motor však zůstal na místě.

Zaznamenání hodný je mimo jiné fakt, že nezáleží na umístění motoru ani na poměru jeho hmotnosti k celkové hmotnosti vozidla. V prvním případě je motor umístěn vpředu, ve druhém vzadu. Důležitými faktory budou podle všeho způsob uložení a upevnění motoru a rychlost v okamžiku nárazu. Každopádně, až kolem vás pojede nějaký silnější vůz, raději počítejte s tím, že z něj by na vás mohl vyběhnout zdivočelý motor.

Není ven jako ven

Když jsem se včera před polednem vracel domů, vylákalo mě hezké počasí z tramvaje o zastávku dříve. Jak jsem tak šel ještě studeným, ale už slunečným dnem, přemýšlel jsem kromě jiných věcí také o generačních rozdílech. Já (a nejspíš i moji vrstevníci) si pod pojmem "jít ven" představuji vycházku někam ven do přírody. Nebo alespoň ven na relativně čerstvý vzduch (pokud právě fouká vítr, který rozežene výfukové plyny) na ulici. Říkal jsem si, zdalipak vytáhne sluníčko "ven" i našeho náctiletého výrostka.

A dočkal jsem se zhruba hodinu poté,co jsem dorazil domů. Mládenec přišel s informací, že mu volal kámoš, že je venku hezky. Následovala samozřejmě otázka, jestli by s ním nemohl vyrazit "ven." Na můj doplňující dotaz kam ven se mi má teorie potvrdila na plné čáře a já si v tu chvíli připadal jako Sibyla bez sukní.

Plán měli naprosto jednoduchý -- vyrazit do centra a prolézt obchody, co mají kde nového nebo zajímavého. Na námitku, že to na mě moc jako "ven" nepůsobí jsem dostal vysvětlení, že možná půjdou někam jinam, možná i do parku. Nevím, jak to nakonec dopadlo, nezeptal jsem se. Na základě předchozích zkušeností ale předpokládám, že varianta park tentokrát nenašla dostatek příznivců.

Každopádně, klimatizované obchody bez oken, kde je aktuální roční doba nebo počasí ve venkovním světě naprosto zbytečným faktorem, mi jako vhodné prostředí k trávení volného času "venku" příliš nepřipadají. Nezbývá mi než doufat, že až mládenec povyroste, najde si třeba nějakou zajímavější a hodnotnější zábavu. A možná, že ho časem opět přitáhne i ono mé klasické venkovní ven.

Pražský půlnepořádek

Včera se v Praze konal jarní půlmaraton. Počasí sportovcům, zejména těm z horké Afriky, příliš nepřálo, takže očekávaný pád rekordu se nakonec nedostavil. Silný vítr se zakusoval pod kůži a náladu nezlepšovala ani podmračená obloha.

Všechny maratony, i ty poloviční, vedou kolem našeho domu. Tedy, běžci zatáčejí na oné křižovatce, kde se co chvíli (naposledy zhruba před hodinou, nic vážného, jen pomačkané plechy a polámané plasty) srazí nějací uspěchaní automobilisté, potažmo jejich vozidla. Tuto sobotu jsem tedy nepozoroval ani atlety, ani rozlícené automobilisty, kteří měli zákaz vjezdu na trať a museli jet někam, kam původně vůbec jet nechtěli. Pokud bych nesledoval sdělovací prostředky a pokud bych si nevšiml zátarasů připravených na chodníku již v pátek, vlastně bych se ani nemusel dozvědět, že se nějaký poloviční maraton běžel.

Nebýt ovšem lahví poházených na rozhraní vozovky a chodníku. Všechny podle všeho pocházely ze stejného zdroje, od jednoho ze sponzorů celého sportovního podniku. Lahve na minerálku určené pro sportovce a navržené designérem tak, aby padly do ruky snad všem s výjimkou hokejistů, kteří hrají v rukavicích. Možná byly obsaženy v balíčku, který pravděpodobně dostal každý z účastníků před startem, případně i v průběhu závodu. Použité plastové nevratné lahve lemovaly ještě v neděli trasu, alespoň na té části, po které jsem šel já. Původně mi jejich rozteč připadala poměrně pravidelná. Mohly tedy označovat trať například v padesátimetrových intervalech, aby tak běžcům poskytly co nejpřesnější informace o tom, jak daleko už se dostali. Namátkové odkrokování jejich roztečí však odhalilo naprostou nahodilost, místy potvrzenou i dvojicí lahví ležících těsně u sebe.

Nevím, možná byl můj první odhad blíže pravdě a změnu roztečí může mít na svědomí silný vítr, dopravní prostředky a chodci. Tak jako tak, tyto osiřelé lahve považuji za velký neúspěch pořadatelů, kteří nedokázali zajistit úklid a nechali vše napospas osudu. Pokud se takový podnik koná ve městě, nakonec snad ty plastové a pomalu se rozkládající odpadky někdo uklidí. Nedovedu si ale představit, jak probíhá podobná akce ve volné přírodě.

Pondělní dodatek

Dnes večer už bylo pár lahví nacpaných v okolních odpadkových koších a po zbytku se slehla zem. Možná je nakonec někdo přece jen uklidil...

Opilci pod okny

Když jsem před lety přespával v centru kousek od Václavského náměstí a když jsem chodíval spát kolem čtvrté hodiny ranní, budíval mě řev ptáků vítajících první ranní paprsky. Dost mi tehdy ti ptáci lezli na nervy, protože hlasitost jejich trylkování neměla daleko k hlasitosti sbíječky. Teď bydlím kousek od centra, chodívám spát o pár hodin dříve a při usínání mě pro změnu ruší řev opilců pod okny.

Bydlíme totiž nedaleko mezinárodního hotelu, oblíbeného například mezi Italy. A když banda opilých Vlachů táhne z tahu, dává svou přítomnost najevo téměř tak dokonale, jako kdysi v dobách mého dětství banda opilých venkovanů vracející se domů po zavření jediné vesnické hospody za hlasitého zpěvo-řevu. Protože mají dost času, pohybují se stylem krok-pauza-krok a dokážou nás oblažovat třeba i půl hodiny. A protože se motají i po vozovce, co chvíli na ně zatroubí nějaký rozhořčený řidič, kterému se náhodou připletou do cesty. Prostě, takové malé Palermo v Praze.

Turisté naší ulicí táhnou v několika vlnách, zřejmě podle toho, jakou restauraci si pro daný večer zvolili. Řídí se potom příslušnou zavírací dobou. A proto první vlna protéká k hotelu už po desáté večerní, možná i ze škudlivosti, aby ještě stihla pozdní večeři v hotelu. Na ni plynule navazuje druhá vlna zhruba hodinu před půlnocí a třetí půlnoční. Po krátké odmlce se kolem půl druhé ranní vracejí i nočňátka. Ta se obvykle pohybují nejpomaleji ze všech. Míra podroušení jim ještě příliš nebrání v povyku a halekání, vozidel se však na ulici pohybuje méně, takže troubení není tak časté.

K této poslední vlně se ještě může připojit zdravé jádro z restaurace v přízemí, které obvykle vyčkává na taxíky. Pokud si je přivolá (nechá přivolat) telefonicky, bývá o něco tišší. Spokojí se jen s hulákavým prozpěvováním či hlasitými debatami na závažná témata světa, vesmíru a vůbec. V opačném případě se jeho členové porůznu vrhají pod kola kolemjedoucích vozidel ve snaze odchytit taxíka. Poslední halas nastává, když se konečně nějaký přepravce dostaví.

Nakonec se ale všichni nějak dohodnou a nějak srovnají a po druhé hodině ranní obvykle zavládne v ulici klid rušený jen nočními tramvajemi, hvízdajícími gumami otáčejících se policejních aut nebo burácením čtyřkolek, jejichž majitelé si vyrazili na noční projížďku. Tou dobou už ale stejně většinou spím, protože už jsem si na ten koloběh celkem zvykl.

Dodatek z 29.3.

Dneska jsem zjistil, že další, méně početná skupina podnapilců, se přesouvá k hotelu mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Příliš povyku však nenadělá, i troubení se ozývá sporadičtěji.