Houbičky

Rok se sešel s rokem a Prahou se zase prohnaly davy profesionálních i rekreačních běžců. Nejdříve na půlmaratonu a teď v květnu i na maratonu celém. Jak dopadl letošek ve srovnání s loňskem?
Po tom prvním letošním podniku zbyly na ulicích "jen" kelímky od pití, které ještě tu a tam honí vítr po okolních ulicích. Protože jsou ale papírové, dá se předpokládat, že podlehnou zkáze celkem rychle.
Dnes ráno jsem šel kousek po trase maratónu a narazil jsem na multikáru očistných služeb, do které jeden člověk sbíral pozůstatky nedělní události. Kromě obligátních papírových kelímků s logem sponzora se tentokrát opět objevily plastové láhve od minerálky. Novinkou byly molitanové houbičky, které na sebe běžci pravděpodobně ždímali, aby se trochu ochladili. Věřím, že většinu jich pan sběrač uklidí a že jich k pozvolnému rozpadu zbude jen málo.
Jak jsem tak koukal na ty záplavy jednorázově využitých houbiček, které po použití skončily v prachu silnice nebo chodníku, napadlo mě, jak asi bylo původnímu maratónskému běžci (nebo běžcům -- historie se v tomhle bodě trochu rozchází). Jestli mu (jim) někdo cestou podával občerstvení, jestli ho (je) poléval vodou, jestli mu (jim) fandil a povzbuzoval ho (je), aby vydržel(i).
Nejspíš ani nebyl(i) sportovně oblečen(i). Pokud šlo o vojáka (vojáky), nejspíš se před vyběhnutím nepřevlékl(i) do sportovního a nenazul(i) speciální boty. Jak jsem se doslechl z televizního přenosu, profesionálům vyrábějí podrážky přímo na míru asfaltu a dlažbě toho kterého města. Prostě vrcholový sport.
Kolik účastníků asi ví něco o obráncích Marathonu, kolik jich zná alespoň jednu verzi oné legendy? Obávám se, že čím dál míň. Z oněch bájných časů nám zbyl asi jen název. Jinak je všechno jinak.