Odvážná školačka

Když jsem včera ráno směřoval ke své oblíbené zastávce tramvaje, stal jsem se náhodným svědkem scénky, která se pravděpodobně odehrává každou chvíli po celém světě. Přede mnou kráčel muž ve středních letech, který pravděpodobně směřoval na stejnou zastávku jako já. Podle kouře stoupajícího mu od hlavy vypadal na aktivního kuřáka.

Z protějšího chodníku k němu přešla jakási školačka, odhadem zhruba čtrnáctiletá. Bez okolků muže oslovila. Neslyšel jsem jejich rozmluvu, podle výsledku ale požádala spřízněného paliče o cigaretu. Úspěšně. Rychle se od muže oddělila (šla rychleji než on), zapálila si právě nabytý hřebíček do rakve a zamířila na stejnou zastávku. Tam čekala stranou od ostatních (náznak pokusu o dodržování zákazu kouření na zastávkách) a užívala si svou první denní dávku.

Zajímavý způsob získávání kuřiva, dalo by se říct. Rodičům nepomůže ani důkladná osobní prohlídka, protože zapalovač bez cigaret vypadá celkem nevinně a jeho přítomnost v kapse se dá vysvětlit poměrně rozumně. Podobným způsobem se -- s určitou dávkou odvahy a drzosti -- dá pravděpodobně získat i několik cigaret denně. Pěkné začátky celoživotní závislosti.

Proč ostatní -- většinou zřejmě plnoletí -- kuřáci neodmítnou žádost očividně nezletilého člověka o cigaretu? Na jednu stranu si jistě uvědomují, že přinejmenším děti by kouřit neměly. Na druhou stranu podléhají jakési kuřácké solidaritě, která ponouká kuřáky získávat -- možná i podvědomě -- další otroky tabáku. Protože pokud nebudou kuřáci ve výrazné menšině, mohou se podvědomě bránit tím, že přeci nekouří sami. A získání mladé krve zajistí dostatek podobně postižených i do budoucnosti.

Čekárna na déšť

Pražské náměstí Republiky prochází totální rekonstrukcí. Na místě kasáren Jiřího z Poděbrad vzniká obchodně-administrativní centrum s obrovskými podzemními garážemi. Inu, aut, kancelářských krys a služeb přibývá, vojáků naopak ubývá a hlavní stan pražské posádky už se dávno přestěhoval, ministerstvo získalo 50 milionů marek (německých), takže projektu nic nebrání. Od stanice metra až na kraj náměstí vznikla obří jáma, do které bylo vestavěno třípatrové parkoviště pro bratru tisícovku aut. Teď už je zase vše zakryto, takže přístup ke kostelu Sv. Josefa nevede po visuté dřevěné lávce, ale po normální dlažbě.

Pokud jde o stavbu samotnou, ta roste bez ohledu na počasí i na stesky staromilců, takže plánované podzimní zahájení provozu je velmi pravděpodobné. Původní zůstaly obvodové zdi dvou nejstarších budov (hlavní budova a jízdárna), všechno ostatní -- včetně vnitřku oněch dvou budov -- bude odlito ze železobetonu. Pokud bude beton tak kvalitní jako ten použitý při výstavbě prvorepublikového pohraničního opevnění, vzniká v hlavním městě opravdu dlouhověká budoucí památka.

A nyní zpět na zem a do běžného života. Shodou okolností mi toto náměstí slouží jako občasná nástupní stanice při přesunech tramvají k domovu. A pokaždé, když tu čekám na tramvaj směrem k Bílé Labuti nebo k Masarykovu nádraží, nechápavě se pozastavuji nad odtržeností plánovačů od reality. Čekárna je totiž umístěna zhruba 25 metrů od začátku zastávky. Co to je pětadvacet metrů ve srovnání s nekonečností vesmíru, že?

Tramvajová souprava (dva starší spřažené vozy nebo nová článková tramvaj) je dlouhá zhruba 29-30 metrů, poslední dveře by se tedy měly nacházet zhruba na úrovni zmiňované čekárny. Pokud ovšem řidič nezastaví u označení zastávky až prvními dveřmi (což dělají v podstatě všichni) a pokud nemíníte jet pětkou (které má jen jeden vůz). Pak se totiž poslední dveře tramvaje ocitnou zhruba jeden až šestnáct metrů od čekárny.

Za hezkého počasí a pokud si nepotřebujete při čekání sednout, nic zvláštního se neděje. Na tramvaj se dá čekat i na chodníku nebo ji vyhlížet z čekárny a včas vylézt a těch pár metrů popojít. Situace se ovšem mění v případě nepříznivého počasí. Přál bych projektantům, aby si zkusili v největším lijáku a fujavici přeběhnout byť jen ten jeden metr -- neřku-li šestnáct -- a pak čekat, dokud se po stisknutí tlačítka neotevřou dveře (pokud tedy nikdo nevystupuje, ale to by musel být za takovýchto podmínek opravdový zoufalec, který by vystoupení do té psoty považoval za otázku života a smrti). V tu ránu by byli promočení do poslední nitky. A začali by možná trochu víc přemýšlet nad každým milimetrem na papíře.