Odkrytá reklama

Tak už jsem se konečně dostal do kina na poslední nula nula sedmičku. Casino Royale se vrací na začátek Bondovy kariéry, do časů, kdy agent s licencí k zabíjení odpravil na věčnost své první padouchy a kdy si vlastně onu pověstnou licenci vysloužil. Drsňácký Daniel Craig vedený úspěšným akčním novozélandským režisérem Martinem Campbellem se má celých 140 minut co ohánět. Aby dokázal všem pochybovačům, že nebyl vybrán omylem ani z protekce, jde na věc více než drsně. Skáče z jeřábu na jeřáb, poradí si s prudkým jedem (tady se ale bez pomoci neobejde) a (se zatnutými zuby) v pohodě snese útok na své mužství.

Tentokrát mi ale ani tak nejde o film, ve kterém se hrad Loket a město Karlovy Vary přestěhovaly do Černé Hory nebo letiště z Ruzyně na Floridu, ale o šikovné umisťování produktů před vyvalené bulvy filmových diváků. Úvod filmu dává jasně najevo, že jedním z hlavních sponzorů je automobilka s modrým oválem ve znaku. Pokud její výrobek neslouží jako přibližovadlo některého z kladných hrdinů, alespoň se musí plést v záběru před vozem jiné značky a uhnout z něj až v posledním okamžiku.

Zkrátka nepřišel samozřejmě ani majitel filmových studií, který tento klipovitě bleskovitý a celkově koukatelný film vyprodukoval. Jeho výrobkům z různých divizí patří ještě více místa než výše zmíněné automobilce. Tedy, jejich produkty disponují zejména kladní hrdinové, záporné postavy zhusta používají značky konkurenční. Mobilní telefony, počítače nebo fotoaparáty patří k dnešní době zcela neodmyslitelně. A protože se vzájemně ničím příliš neliší, je třeba je umět prodat. Film je pěknou výstavní skříní. A série s agentem jejího veličenstva nemůže být a ani není výjimkou.

Zlomené květiny

Konečně jsem se dostal k filmu Broken Flowers svérázného amerického režiséra a scénáristy Jima Jarmusche. A strávil jsem s ním příjemných sto minut. Tedy, s filmem, ne s Jarmuschem, to dá rozum.

Buster Keaton alias Frigo, napadne vás při sledování nejvážnějšího komika současnosti Billa Murraye. Tenhle herec konečně dozrál do doby, ve které zaslouženě sklízí jeden úspěch za druhým. Nyní je z něj nezaměnitelná hvězda první velikosti, jejíž účast ve filmu zaručuje úspěch. Jemný humor založený na minimalistické mimice Murrayovy kamenné tváře se nedá srovnávat se současnými komediemi určenými především pro podprůměrně inteligentního konzumenta, který si chce jen odpočinout od všednosti svého života.

Jarmushův scénář je postaven na stokrát omletém příběhu stárnoucího seladona hledajícího ztracené mládí v podobě údajného dospívajícího syna. Karikované a lehce zaškatulkovatelné postavičky, které se kolem něj vynořují, působí samy o sobě značně nepřirozeně. Zasazeny do nadreálného světa Jarmuschova typu však úspěšně ladí se vším ostatním. I výběr jmen postav by se mohl zdát až trapně prvoplánový, tady však nepůsobí nijak rušivě.

O celkovém vyznění filmu obvykle rozhoduje jeho závěr. Pokud čekáte nějaké rozuzlení nebo nějakou katarzi, počkejte si na jiný film. V tomhle kusu je nenajde ani nejlepší amatérský slídil Winston. I když je Jarmusch čím dál méně nezávislý, na své nejednoznačné konce prozatím nedá dopustit.

Na filmu mi vadil asi jen český překlad jeho názvu. Jestli jsem to dobře pochopil, titul se vztahuje k růžím ve váze, které provázejí celý děj. A ty zlomené nebyly, stejně jako žádné jiné květiny v celém filmu. Tyhle byly opadané a oschlé. Ale s překlady názvů je vždycky potíž, takže proč si zbytečně lámat hlavu, když slovo zlomený působí tak krásně dramaticky. Už se těším na film Zlomené okno.

The Proposition

Viděl jsem film, jehož název se u nás kdovíproč nepřekládá, a který mě na pár dní očaroval. Jedná se o dosti drsný australský western The Proposition (česky Návrh nebo Nabídka). Napsal ho Australan Nick Cave a zasadil ho do své domoviny do doby před zhruba sto lety.

Filmem se průběžně prolínají dva základní příběhy. Pohled na svět očima vyvrhelů společnosti zprostředkovávají bratři Burnsovi se svými kumpány, kteří krutě terorizují své bílé spoluobčany. Proti nim stojí kapitán Stanley, který chce se zločinci jednou provždy skoncovat. Protože nezvolí přímočarou cestu, musí najednou bojovat na dvou frontách - musí jít po krku padouchům a současně odrážet výpady tzv. spořádaných občanů. A při tom všem ještě chránit svou ženu, která působí v zaprášeném a mouchami oplývajícím outbacku jako přízrak. Třetí stranu představují Austrálci bojující za svou svobodu proti všem, bez ohledu na to, zda je my vnímáme jako dobré nebo jako zlé.

Místy až naturalistický přístup k realitě může odradit útlocitnější povahy, žádná scéna ve filmu ale není zbytečná. Úžasná australská krajina v kombinaci se skvělou hudbou a s dobrým režijním vedením zdatných (povětšinou britských) herců daly vzniknout jednomu z nejlepších westernů poslední doby. Připočteme-li místy až psychopatické sekvence a nejednoznačnou a průběžně se posouvající hranici mezi dobrem a zlem tak typickou pro východoasijskou filmovou tvorbu, konečně si zase po čase můžeme užít něco jiného než barvotiskový hollywoodský prefabrikát.

Jestli jste Návrh ještě neviděli, určitě si ho nenechte ujít. Nejen kvůli záběrům pro našince neskutečně přírody.

Maratónec

Konečně se mi podařilo zhlédnout Maratónce. Bohužel už poněkud sestříhaného. Vynechané scény nebyly ani v bonusech, takže mi přece jen něco uniklo. Ale to podstatné snad přece jen zůstalo. Dva bonusové materiály navíc dávají nahlédnout do zákulisí štábu, a to jak v době, kdy byl film uváděn do kin, tak v době, kdy vyšlo DVD.

Je to zajímavý film. Z dnešního pohledu by asi byl zařazen do béčkové kategorie, protože v něm ale hrají slavní herci a protože byl ve své době v lecčems přelomový, tetelí se kdesi na hranici A-B.

Nejzajímavější je osud Roye Sheidera, kterému leckdo předpovídal hvězdnou kariéru. Dneska po něm ale neštěkne ani pes a pamatují si ho jen pamětníci s nejlepší pamětí. Nejspíš proto, že kromě vypracovaného těla a neokoukatelného obličeje už toho moc nabídnout nedokázal. Jeho herectví připomíná Cimrmanova oživlá dřeva a působí tak nepatřičně, že je člověk skoro rád, když jeho postava nedožije konce.

I na Dustinu Hoffmanovi by se nějaká ta muška dala najít. I když perfekcionista, vedení Johna Slesingera mu spíš přitížilo. Musím ale uznat, že když skoro čtyřicetiletý herec hraje dvacetiletého studenta, musí už umět trochu hrát.

A co ostatní? Siru Laurencovi prý tenhle kousek prodloužil život o 13 let. Zajímavý způsob léčby rakoviny, nemyslíte? Možná stačí, aby naprosto odepsaný zoufalec dostal ještě jednu šanci. A aby mu všichni dávali jasně najevo, že je pro ně důležitý, že pro ně něco znamená.

To je asi ta hlavní myšlenka, kterou jsem si z tohohle historického filmu odnesl. Díky za ni.