Pokud chcete navštívit jiný svět a přitom zůstat v relativním bezpečí domova, pokud chcete nahlédnout do mentality lidí v Afghánistánu a třeba je i trochu pochopit, doporučuju vám přečíst si Frištu Petry Procházkové. Vyšla už více než před rokem, já jsem se k ní ale dostal až teď. Nebo spíš ona dostala mě. Takhle zajímavě beletrizovaný pohled do světa islámu jsem ještě nečetl. A četl jsem ho na dva nádechy.
I když se knížka jmenuje podle afghánské krasavice, hlavní postavou je její švagrová Herra, manželka jejího bratra, která se do rodiny provdala z Ruska. Dcera Rusky a Tádžika funguje jako zprostředkovatelka mezi světem východu a západu. Sama pochází z oblasti daleko na východ od západní Evropy, pro lidi na středním východě je ale stejně světlovlasou bílou Evropankou, ženou ze západu.
Herra nám přibližuje život celkem nornální kábulské rodiny, která sice dodržuje dávné tradice i náboženské obyčeje, v ničem ale není příliš horlivá, v lecčems je na místní poměry dokonce pokroková. Mladé ženě se některé věci kolem ní nelíbí, na jiné si zvyká jen s obtížemi a některé se pro ni postupně stávají naprostou samozřejmostí.
Životy všech pořádně zamíchá příchod Američanů a jejich spojenců. Herra díky své znalosti angličtiny získá práci v jedné z humanitárních organizací, stejně jako její muž. Oba se přes nová úskalí a nové bouře dostávají se střídavými úspěchy, nakonec ale jejich láska pomáhá všechny zkoušky zvládnout a nebýt tragického konce, asi by si žili jako v pohádce.
Určité rozpaky, ba až pochybnosti, ve mně vzbuzuje tajuplná postava malého Muhammada. Je to tělesně postižený chlapec, u kterého příroda většinu energie věnovala na rozum. Mad je zvídavý a na svůj věk neobyčejně moudrý a sečtělý. Nepochybuju, že někdo takový může existovat. Mám ale určité pochybnosti o jeho vědomostech. Kde se k nim mohl dostat, když pocházel z tak nuzných poměrů?
Ještě mě trochu mrzí až příliš otevřený konec. Jako by autorce už došly síly, takže se rozhodla příběh rázně ukončit. Také je jí zjevně proti srsti zabíjet své literární postavy, takže i smrt přichází jaksi nepřipraveně, rozpačitě. Po literární stránce to jsou ale asi tak jediné vážnější výtky. Zajímavě namíchaný koktejl vážných a humorných částí dokáže spolehlivě udržet pozornost čtenáře až do samého konce.
Pokud se občas zamýšlíte nad smyslem našeho světa, může vám Frišta přinést nějaké nové podněty. Což je věc v dnešním světě stále neobvyklejší. Díky za ni.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Jsem ráda, že můj manžel zveřejnil názor na tuto knížku. Já ji přečetla před ním a doporučila.Nejsem horlivý čtenář,ale tato knížka vás opravdu nenechá v klidu a přečtete ji opravdu jedním(až dvěma dechy).Z "ženského" hlediska je pohled určitě jiný a je tomu tak dobře.V knížce najdete spoustu běžných problémů a je jedno, kde se odehrávají. Všednost běžných problémů v kontextu knížky ale ukazuje na spíš jejich malost a nedůležitost oproti denní tamější "všednosti".
Nemůžu se zbavit dojmu, že v postavě Herry jsou autobiografické prvky samotné autorky.
Nejvíce cením popis a to jak charakterů jednotlivých osob, tak místo děje a hlavně atmosféry. Občas se mi opravdu stalo, že jsem měla pocit, že tam prostě někde jsem, chci k tomu něco říct...
K postavě malého Muh. jen snad to, že tam prostě patřil...
Knížku proto doporučuji každému, komu připadá, že domov, rodina, práce nejsou jen slova, ale i cesta a někdy pěkně, nezaslouženě trnitá.
Okomentovat