Opilci pod okny

Když jsem před lety přespával v centru kousek od Václavského náměstí a když jsem chodíval spát kolem čtvrté hodiny ranní, budíval mě řev ptáků vítajících první ranní paprsky. Dost mi tehdy ti ptáci lezli na nervy, protože hlasitost jejich trylkování neměla daleko k hlasitosti sbíječky. Teď bydlím kousek od centra, chodívám spát o pár hodin dříve a při usínání mě pro změnu ruší řev opilců pod okny.

Bydlíme totiž nedaleko mezinárodního hotelu, oblíbeného například mezi Italy. A když banda opilých Vlachů táhne z tahu, dává svou přítomnost najevo téměř tak dokonale, jako kdysi v dobách mého dětství banda opilých venkovanů vracející se domů po zavření jediné vesnické hospody za hlasitého zpěvo-řevu. Protože mají dost času, pohybují se stylem krok-pauza-krok a dokážou nás oblažovat třeba i půl hodiny. A protože se motají i po vozovce, co chvíli na ně zatroubí nějaký rozhořčený řidič, kterému se náhodou připletou do cesty. Prostě, takové malé Palermo v Praze.

Turisté naší ulicí táhnou v několika vlnách, zřejmě podle toho, jakou restauraci si pro daný večer zvolili. Řídí se potom příslušnou zavírací dobou. A proto první vlna protéká k hotelu už po desáté večerní, možná i ze škudlivosti, aby ještě stihla pozdní večeři v hotelu. Na ni plynule navazuje druhá vlna zhruba hodinu před půlnocí a třetí půlnoční. Po krátké odmlce se kolem půl druhé ranní vracejí i nočňátka. Ta se obvykle pohybují nejpomaleji ze všech. Míra podroušení jim ještě příliš nebrání v povyku a halekání, vozidel se však na ulici pohybuje méně, takže troubení není tak časté.

K této poslední vlně se ještě může připojit zdravé jádro z restaurace v přízemí, které obvykle vyčkává na taxíky. Pokud si je přivolá (nechá přivolat) telefonicky, bývá o něco tišší. Spokojí se jen s hulákavým prozpěvováním či hlasitými debatami na závažná témata světa, vesmíru a vůbec. V opačném případě se jeho členové porůznu vrhají pod kola kolemjedoucích vozidel ve snaze odchytit taxíka. Poslední halas nastává, když se konečně nějaký přepravce dostaví.

Nakonec se ale všichni nějak dohodnou a nějak srovnají a po druhé hodině ranní obvykle zavládne v ulici klid rušený jen nočními tramvajemi, hvízdajícími gumami otáčejících se policejních aut nebo burácením čtyřkolek, jejichž majitelé si vyrazili na noční projížďku. Tou dobou už ale stejně většinou spím, protože už jsem si na ten koloběh celkem zvykl.

Dodatek z 29.3.

Dneska jsem zjistil, že další, méně početná skupina podnapilců, se přesouvá k hotelu mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Příliš povyku však nenadělá, i troubení se ozývá sporadičtěji.