Auto na baterky

Elektromobily stály u zrodu prvních automobilů. Dokonce o pár desítek let předběhly automobily se spalovacími motory. Protože se ale potýkaly s řadou problémů, zejména s nedostatečnou kapacitou akumulátorů, nakonec svému mladšímu konkurentovi podlehly. Možná ale jen dočasně.

Poslední dobou se zase začínají objevovat elektrická vozidla, která těží z vývoje v oblasti mobilních zásobníků elektrické energie i samotných elektromotorů. Současnou špičku ledovce představuje automobil s povědomým jménem - sportovní roadster Tesla. Nepochází ovšem z českých luhů a hájů. Příjmení amerického vynálezce srbského původu a kmotra jednotky magnetické indukce u nás zdomácnělo v dobách minulých, ve Spojených státech se po letech opět stalo synonymem automobilového pokroku.

Tenhle hezký sporťák dokáže z motoru o výkonu "pouhých" 185 kW vyždímat maximální rychlost zhruba 210 km/h. Nemusí se stydět ani za zrychlení. Z 0 na 100 km/h totiž zrychlí stejně jako Lamborghini Murciélago (které ovšem disponuje motorem o výkonu kolem 450 kW). Za necelé čtyři vteřiny. V maximální rychlosti mu sice nestačí, skoro všude ve světě ale stejně platí takové rychlostní limity, že rychleji než 210 km/h většinou ani jet nesmíte.

Výrobce elektrického roadsteru si nezahrává s palivovými články ani jinými průběžně se vyvíjejícími zásobníky elektrické energie. Drží se již celkem osvědčené technologie - nechal se inspirovat mobilními telefony. Téměř polovinu vozu totiž vyplňují lithium-iontové akumulátory. Jejich kapacita a možnost dobíjení energie při brzdění posunuly dojezd vozidla za hranici 300 kilometrů na jedno nabití. Na cestu z Prahy do Brna to bohatě stačí, kdybyste chtěli jet stejný den zpátky, museli byste se ovšem cestou poohlédnout po nějaké zásuvce. Plné nabití trvá maximálně tři a půl hodiny. Jedna sada akumulátorů by měla vydržet na více než 150.000 ujetých kilometrů, což také celkem ujde.

Auto si můžete objednat, nevím, jak je to s dodávkami mimo Kalifornii. Stojí 93 tisíc dolarů, tedy necelé dva miliony korun. Ve srovnání s výše zmiňovaným lamborghini, které se prodává za cenu zhruba čtyřnásobně vyšší, celkem láce. Třeba časem zlevní, až ho okopírují čínští technologičtí plagiátoři...

Hry světel

Když jsem ráno šel na svou obvyklou tramvajovou zastávku, všiml jsem si rozsvícených světel u jednoho zaparkovaného automobilu. V duchu jsem tu zapomnětlivou oběť celodenního svícení politoval. Svítící světlomety pravděpodobně vyčerpají akumulátor, takže auto už odpoledne nebo večer nenastartuje. Ale jak jsem procházel kolem dalších a dalších parkujících, přišlo mi divné, že by došlo k nějaké epidemii sklerózy. Svítila totiž skoro všechna. Pak mi to konečně došlo.

Otočil jsem se a lehce mě oslnil odraz ranního slunce v oknech nedalekého hotelu, jehož řady i sloupce oken tvoří celkem účinné zrcadlo. Paprsky nízko stojícího slunce získaly odrazem od kouřových skel nažloutlý nádech. Takto obarvené světlo, již podruhé odražené v reflektorech předních světel, mělo ještě dost sil, aby světla rozzářilo. A dostalo mě, protože bylo snadno zaměnitelné se světlem halogenových žárovek.

To mi připomnělo zimní přesuny na stejnou zastávku. Ráno byla ještě celkem tma, automobilů však jezdilo v podstatě stejně jako teď. A protože křižovatka o kousek dál a níž (silnice vede z mírného kopce) je řízena semafory, řada aut čekajících na zelenou bývala celkem dlouhá. Většině z nich svítila červená brzdová světla, která celkem vydatně osvětlovala interiér dalšího vozidla stojícího v řadě. A tohle červené osvětlení dodávalo lidem v kabině ďábelského nebo až mimozemského výrazu. Člověk by se jich skoro až lekl.

Když se motor vydá na výlet

Možná jde o souhru podivných náhod, možná se začíná rýsovat nový trend ve výrobě automobilů. Mám na mysli motory, které se po nárazu katapultují z automobilu. Na začátku letošního jara došlo hned ke dvěma podobným událostem, které se naštěstí obešly bez smrtelných zranění.

K prvnímu případu došlo první jarní den. V Brně se srazil automobil audi s autobusem tak "šikovně," že okamžitě přišel o svou pohonnou jednotku i s převodovkou. Agregát na své poslední cestě nikomu neublížil, doputoval až do blízkosti nedaleké čerpací stanice.

O dva dny později ve druhém případu vyzkoušel pro změnu řidič ještě silnějšího vozidla pevnost svého svěřence při setkání s betonovou zdí. Po smyku narazilo v Praze ferrari do betonového nosníku tramvajové trati. Motor se poroučel spolu se zadními koly. Do této smutné trosky zanedlouho narazil řidič superbu, jeho motor však zůstal na místě.

Zaznamenání hodný je mimo jiné fakt, že nezáleží na umístění motoru ani na poměru jeho hmotnosti k celkové hmotnosti vozidla. V prvním případě je motor umístěn vpředu, ve druhém vzadu. Důležitými faktory budou podle všeho způsob uložení a upevnění motoru a rychlost v okamžiku nárazu. Každopádně, až kolem vás pojede nějaký silnější vůz, raději počítejte s tím, že z něj by na vás mohl vyběhnout zdivočelý motor.

Opilci pod okny

Když jsem před lety přespával v centru kousek od Václavského náměstí a když jsem chodíval spát kolem čtvrté hodiny ranní, budíval mě řev ptáků vítajících první ranní paprsky. Dost mi tehdy ti ptáci lezli na nervy, protože hlasitost jejich trylkování neměla daleko k hlasitosti sbíječky. Teď bydlím kousek od centra, chodívám spát o pár hodin dříve a při usínání mě pro změnu ruší řev opilců pod okny.

Bydlíme totiž nedaleko mezinárodního hotelu, oblíbeného například mezi Italy. A když banda opilých Vlachů táhne z tahu, dává svou přítomnost najevo téměř tak dokonale, jako kdysi v dobách mého dětství banda opilých venkovanů vracející se domů po zavření jediné vesnické hospody za hlasitého zpěvo-řevu. Protože mají dost času, pohybují se stylem krok-pauza-krok a dokážou nás oblažovat třeba i půl hodiny. A protože se motají i po vozovce, co chvíli na ně zatroubí nějaký rozhořčený řidič, kterému se náhodou připletou do cesty. Prostě, takové malé Palermo v Praze.

Turisté naší ulicí táhnou v několika vlnách, zřejmě podle toho, jakou restauraci si pro daný večer zvolili. Řídí se potom příslušnou zavírací dobou. A proto první vlna protéká k hotelu už po desáté večerní, možná i ze škudlivosti, aby ještě stihla pozdní večeři v hotelu. Na ni plynule navazuje druhá vlna zhruba hodinu před půlnocí a třetí půlnoční. Po krátké odmlce se kolem půl druhé ranní vracejí i nočňátka. Ta se obvykle pohybují nejpomaleji ze všech. Míra podroušení jim ještě příliš nebrání v povyku a halekání, vozidel se však na ulici pohybuje méně, takže troubení není tak časté.

K této poslední vlně se ještě může připojit zdravé jádro z restaurace v přízemí, které obvykle vyčkává na taxíky. Pokud si je přivolá (nechá přivolat) telefonicky, bývá o něco tišší. Spokojí se jen s hulákavým prozpěvováním či hlasitými debatami na závažná témata světa, vesmíru a vůbec. V opačném případě se jeho členové porůznu vrhají pod kola kolemjedoucích vozidel ve snaze odchytit taxíka. Poslední halas nastává, když se konečně nějaký přepravce dostaví.

Nakonec se ale všichni nějak dohodnou a nějak srovnají a po druhé hodině ranní obvykle zavládne v ulici klid rušený jen nočními tramvajemi, hvízdajícími gumami otáčejících se policejních aut nebo burácením čtyřkolek, jejichž majitelé si vyrazili na noční projížďku. Tou dobou už ale stejně většinou spím, protože už jsem si na ten koloběh celkem zvykl.

Dodatek z 29.3.

Dneska jsem zjistil, že další, méně početná skupina podnapilců, se přesouvá k hotelu mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Příliš povyku však nenadělá, i troubení se ozývá sporadičtěji.

Bezohlední invalidé a diplomati

Chodník, po kterém občas chodím, je už nějaký čas uzavřený. Totální rekonstrukce domu, při které z původní stavby zbyly jen nosné pilíře, totiž zabírá celý chodník a ještě kousek silnice k tomu. Zcela zákonitě je tedy pěšák dirigován na protější chodník, v čemž mu má pomoci dvojice žlutých zeber z obou stran uzavírky.

Většina lidí se stejně proplétá kolem lešení, protože kdo by na těch pár metrů přecházel tam a zase zpátky, obzvlášť když chodník na protilehlé straně o kus dál uzavírá rekonstrukce jiného domu. Ta není tak drastická, takže nutí lidi chodit ohrádkou zabírající pás silnice, ale i tak je to zbytečná otrava.

Pokud se přece jen někdo nechá zviklat výzvou k přechodu na protější chodník, narazí na další problém. Automobily parkující na žlutě pruhovaných přechodech pro chodce. V první chvíli má člověk chuť zavolat policii, která by měla provinilá vozidla odtáhnout. V tomto případě je však policie krátká. Z jedné strany lešení totiž čas od času zaparkuje jakýsi zámožný invalida v SUV, z druhé strany ho semtam jistí citroen s diplomatickou registrační značkou. Tedy - oba policejními složkami města i státu nedotknutelní.

Diví se pak někdo Monty Pythonům nebo Davidu Zuckerovi, že si dělají legraci z invalidů a Francouzů? Jak jinak s nimi totiž bojovat...

Neřízené střely

Od zavedení nového silničního zákona uplynula teprve chvíle a některým jedincům už opět očividně otrnulo. Jedním z příznaků je to, že na křižovatce u našeho domu už zase každý týden dojde nejméně ke dvěma haváriím. Pokud nestojí na každém rohu a na každém kilometru silnice policejní hlídka lapající všechny provinilce, čím dál víc lidí zkouší, co si může dovolit.

I když většina řidičů ještě dodržuje předepsané rychlosti, objevují se už zase závodníci spěchající odnikud nikam pokud možno co nejrychleji. Prodírají se šňůrami těch slušnějších takovou neurvalostí, že dokážou zvednout hladinu adrenalinu i holubičím povahám. Mobilní telefonisté už zasel drží telefon u ucha rukou, nemluvě o tom, že ztrácejí soustředění na okolní svět a mají zpomalené reakce.

A dodávky už zase brázdí naše silnice jako neřízené střely. Bezmála třítunové bestie se díky silným motorům dokážou rozjet dost rychle. Jejich řidiči (kteří se zřejmě řadí do kategorie profesionálů) ovšem poněkud zapomínají, že fyzikální zákony nejde porušovat tak jednoduše jako zákony silniční. Rozjetá dodávka má ve srovnání s osobním autem delší brzdnou dráhu a v zatáčkách na ni kvůli větší hmotnosti a výšce působí větší odstředivé síly.

Proto se většinou snažím, abych se rozdrážděným dodávkám klidil co nejrychleji z cesty. Musím zaklepat na dřevo, zatím se mi to daří. Všichni ale takové štěstí nemají. Poslední havárie na naší křižovatce se odehrála nad ránem. Bylo něco po čtvrté ranní, když mě probudilo známé kvílení pneumatik a následný tupě třaskavý úder. Rozjetá dodávka narazila do náklaďáku. Naštěstí. Protože kdyby takhle trefila osobní auto, asi by to neodnesl jen rozpláclý čumák provinilce a škrábnutý rám pod ložnou plochou potrefeného nákladního auta.

Lidé jsou prostě nepoučitelní chybami ostatních. A některé nenaučí opatrnosti ani chyby vlastní. Věřím ale, že na každého jednou dojde. Ať už tady nebo tam. I na ty neřízené střely na čtyřech kolech. Jestli ještě neznáte server Chci žít, určitě stojí za návštěvu a ukázku začínajícím a suverénním řidičům.

Obrysy na silnici

Předevčírem jsem se "konečně" dočkal bouračky na naší oblíbené křižovatce.

Neviděl jsem ji na vlastní oči, nevím, co se komu stalo, zjevně šlo ale "jen" o běžný karambol se zmačkanými plechy u semaforu. Z oranžově namalovaných značek na asfaltu lze vyčíst, že někdo horkokrevnější si zřejmě nevšiml, že se blíží k semaforu, kde by mohla naskočit červená, nebo ke křižovatce, kde někdo před vámi odbočuje doleva. V poslední chvíli se ještě pokoušel uhnout doleva, tam ale před časem silničáři nasázeli obrubníky oddělující tramvajové koleje od jízdního pruhu pro auta. Smůla.

Nevím, jak na ostatní, na mě ale křiklavá barva vyznačující místo srážky docela působí. Dřívější křída nebo písek, které rychle po havárii zmizely, určitě svému hlavnímu úkolu taky posloužily. Po vyfotografování a zanesení do protokolu ale vyprchaly do ztracena a život šel dál, jako by se vůbec nic nestalo. Oranžové (někdy červené nebo světle zelené, zkrátka vždycky dobře viditelné) a poměrně trvanlivé obrysy nabouraných aut mohou trochu napomáhat i prevenci dalších nehod. Jejich hustota výskytu může řidiče upozornit na nebezpezpečná místa lépe než značka varující před úsekem častých nehod. A třeba i jediná taková "malůvka" podvědomě ovlivní každého, kdo přes ni přejíždí.

Zkrátka, když jedu po podobně "vyzdobené" silnici, uvědomím si, že by takhle mohl jednou někdo obkreslovat moje auto, a zase jsem chvíli vzornějším než vzorným účastníkem silničního provozu.

Kočičí hlavy vs. asfalt

Bydlím na poměrně rušné ulici. Ta byla hodně dlouho vydlážděna kočičími hlavami, takže když kolem projelo auto, bylo to také jaksepatří slyšet. A že kolem nás jezdí aut! Rámus, tato daň za život ve velkoměstě, byl místy až nesnesitelný.
Když se na okolních silnicích postupně objevoval asfalt, začal jsem se těšit, až dorazí i k nám. Pár let to sice trvalo, nakonec jsme se ale dočkali. Po nějakém čase už ale můžu říct, že ke zlepšení došlo jen částečně. Provoz na asfaltu je skutečně tišší. Na druhou stranu je jízda po něm pohodlnější a bezpečnější, což svádí k rychlejší jízdě. Takže hlučnost se snížila jen nepatrně.
Dusot pneumatik na oblýskaných kočičích hlavách nahradilo vrčení po hrubším asfaltu, doplněné o časté hvízdání pneumatik gumujících asfalt při řezání zatáček. Nebo při brždění na přilehlé neméně rušné křižovatce. Nevedu si žádnou statistiku, ale počet havárií se podle mého hrubého odhadu nijak nezměnil. Dřívější problémy s bržděním na kluzkých kočičích hlavách nahradily problémy s bržděním při vyšších rychlostech. Takže týdně jsem svědkem alespoň dvou havárií, při se nichž naštětí jen mačkají plechy a odlétávají kusy vozidel.
Se změnou pravidel silničního provozu a se zavedením bodového systému se rychlost kolem svištících aut přece jen o trochu snížila. Počet havárií nemohu posoudit, protože v letním období se doma zdržuji přece jen méně často. Ale mám za to, že zatím jsem žádnou srážku neviděl.
Dalším problémem, který se projevuje ,,jen'' po dešti, je špatný odvod vody. Nevím, jestli za to může špatná práce projektantů nebo stavitelů, výsledkem ale jsou jezera vznikající v prohlubních a strouhy vyplňující okraje, protože kanálky u obrubníků jsou ucpané a silnice má místy špatný spád. Dříve se podobné problémy řešívaly sbíječkami a doplněním kanálů na místa se shlukující se vodou. Dnes se zřejmě všechno bude řešit soudní cestou, takže problém se nakonec rozplyne do ztracena.
Co si tedy myslím o pokroku v podobě asfaltování silnic? Myslím, že je to krok správným směrem, jen je potřeba ho nedrobit a udělat ho rovnou celý. Snad někdy jindy a někde jinde...