Hry světel

Když jsem ráno šel na svou obvyklou tramvajovou zastávku, všiml jsem si rozsvícených světel u jednoho zaparkovaného automobilu. V duchu jsem tu zapomnětlivou oběť celodenního svícení politoval. Svítící světlomety pravděpodobně vyčerpají akumulátor, takže auto už odpoledne nebo večer nenastartuje. Ale jak jsem procházel kolem dalších a dalších parkujících, přišlo mi divné, že by došlo k nějaké epidemii sklerózy. Svítila totiž skoro všechna. Pak mi to konečně došlo.

Otočil jsem se a lehce mě oslnil odraz ranního slunce v oknech nedalekého hotelu, jehož řady i sloupce oken tvoří celkem účinné zrcadlo. Paprsky nízko stojícího slunce získaly odrazem od kouřových skel nažloutlý nádech. Takto obarvené světlo, již podruhé odražené v reflektorech předních světel, mělo ještě dost sil, aby světla rozzářilo. A dostalo mě, protože bylo snadno zaměnitelné se světlem halogenových žárovek.

To mi připomnělo zimní přesuny na stejnou zastávku. Ráno byla ještě celkem tma, automobilů však jezdilo v podstatě stejně jako teď. A protože křižovatka o kousek dál a níž (silnice vede z mírného kopce) je řízena semafory, řada aut čekajících na zelenou bývala celkem dlouhá. Většině z nich svítila červená brzdová světla, která celkem vydatně osvětlovala interiér dalšího vozidla stojícího v řadě. A tohle červené osvětlení dodávalo lidem v kabině ďábelského nebo až mimozemského výrazu. Člověk by se jich skoro až lekl.