Jak Dejdar potkal Ameriku

Na tohle cestopisné zamyšlení o lidech z obou stran velké louže jsem narazil vlastně náhodou. V knihovně je uložená ve skladu, ve volném výběru byste ji hledali těžko. Možná proto, že vyšla už před deseti lety a teď by zabírala místo svým novějším nebo proslulejším kolegyním. Mně se dostala do ruky jen díky předmluvě. Tu totiž napsal Ota Ulč, jehož cestopisům jsem poslední dobou přišel na chuť. A to vlastně taky trochu díky souhře náhod. Ale to už je z úplně jiného soudku...

Martin Dejdar je zajímavý člověk. V životě už si zkusil ledacos a většinou se mu celkem dařilo. Věřím panu Ulčovi, že autor je skromný, upřímný a otevřený člověk, který si na nic nehraje. Když se vydal na rok do USA, vytyčil si dva hlavní cíle - naučit se dobře anglicky a natočit cestopisný seriál. Nakonec se mu nepodařilo ani jedno. Takže tenhle kousek svého života proměnil "jenom" v knížku, kterou jsem právě dočetl.

I když se autor snaží o co nejobjektivnější pohled, nemá šanci ho nikdy dosáhnout. Takováhle knížka už je ve své podstatě subjektivní a nikdo s tím nic nenadělá. Každopádně však tuzemci nabízí další úhel pohledu na život ve Spojených státech. Já teď můžu dodat, že se s odstupem desetiletí stala i jakousi sondou do naší nedávné minulosti a osvěžovačem paměti českého národa. Umožňuje srovnat Ameriku před deseti lety s Českem současnosti. Je s podivem, jak se naše společnost za tu krátkou dobu přiblížila svému zaoceánskému vzoru. Alespoň ve vnější formě stylu života a přístupu k němu. S nadsázkou by se dalo říct, že to, co bylo nedávno pro českého jelimánka Amerikou, je pro něj teď každodenním chlebem.

Dejdar se díky své tuzemské popularitě i díky svému působení v souboru Ypsilonky mohl za oceánem stýkat s lidmi, do jejichž blízkosti se "normální smrtelník" jen tak nedostane. Jeho knížka tím získala další rozměr - možnost setkávání s lidmi obyčejnými i těmi, o kterých se ví nebo mluví.

Některé úvahy mohou s časovým odstupem vyvolat úsměv, s jinými by se dalo polemizovat, některé úseky textu působí trochu neuspořádaně, celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které není typickým cestopisem, ale spíš prostorem, ve kterém se setkávají lidé a kultury a který nám odkrývá něco z vnitřního světa autora. Celkem tenká knížka získává na knižním objemu díky řadě fotografií, kterých je na můj vkus zbytečně mnoho. Ve své době možná byly zajímavější. Každopádně stojí za přečtení a zamyšlení.

Martin Dejdar: Jak jsem potkal Ameriku. Praha, Nakladatelství Formát a Blízká setkání 1997, 117 s., 149 Kč

Iluzionisti

V rámci festivalu slovenských divadelních komedií v Mladé Boleslavi se mi podařilo sehnat vstupenky na Iluzionisty bratislavského Štúdia L&S. A bez mučení přiznávám, že takhle od plic jsem se už dost dlouho nezasmál. Situační humor ze švédského pera finského herce, dramatika a hudebníka Bengta Ahlforse dobře zrežírovaný Jurajem Nvotou, podaný navíc v libozvučné slovenštině, přinese dobrou náladu i mnoha morousům morousovatým.

Milan Lasica coby zástupce zralého, místy cynického rozumu se na otevřené scéně utkává s dravým mládím, nevyčerpatelnou energií, místy naivitou, v podání Zuzany Fialové. Třetím vzadu je Vladimír Hajdu v epizodní roličce lékaře, který ovšem na scéně působil značně nepatřičně. Kdyby tam nebyl, v podstatě by se nic nestalo.

Děj, stojící na místy konfrontačních, místy souhlasně laděných dialozích se pohybuje po sinusoidě směrem k seversky naladěnému závěru. Věkově nesourodá, jinak však povětšinou ladící, dvojice si tu nahrává, tu záludně překvapuje nečekanými vsuvkami. V tomto směru vítězí Lasicova delší zkušenost, která mu pomáhá držet se role a úspěšně překonat všechny nástrahy, které si na něj připravila Fialová, nebo které prostě vyplynuly z okolností.

Prostě, osvěžující zábava, která pomůže zlepšit náladu o několik stupňů.

Plný kapsy šutrů

Na tohle představení do Rokoka jsme se chystali už nejmíň rok. Pokaždé nám do toho něco vlezlo, takže jsme ho oddalovali a oddalovali. Až jsme se nakonec přece jen dočkali. A irská (tragi)komedie v českém podání Plný kapsy šutrů nás nezklamala.

Miroslav Vladyka s Radkem Holubem předvádějí úžasnou ukázku divadelní improvizace v reálném čase. Samozřejmě, že hra má opěrné body, bez kterých by nefungovala, a děj, který ji dokáže táhnout od začátku do konce. Ale improvizace a divadelní exhibicionismus jsou její samozřejmou součástí.

Každý z heců představuje hned několik postav. Přechod mezi nimi je tak plynulý, že se chvílemi zdá, jako by na jevišti nestáli jen dva lidé, ale nejméně čtyři. I proto nelze dvojici hlavních hrdinů považovat tak úplně za hlavní. Hlavními hrdiny jsou asi sami herci, kteří hrají naplno a na minimalistické scéně vytvářejí iluzi proměnlivého a pestrobarevného prostoru.

Na dvojici irských statistů jsme se dříve také nemohli dostat proto, že byli každý měsíc velmi rychle vyprodaní. Dnes už lístky seženete velmi snadno a může se vám stát, že vás budou uvaděči přesouvat do předních řad, aby se herci necítili tak osaměle. Čímž chci naznačit, že klesající návštěvnost časem zřejmě vytlačí Plný kapsy z repertoáru. Jestli jste je ještě nezažili, už vám možná moc času nezbývá.