Houbičky

Rok se sešel s rokem a Prahou se zase prohnaly davy profesionálních i rekreačních běžců. Nejdříve na půlmaratonu a teď v květnu i na maratonu celém. Jak dopadl letošek ve srovnání s loňskem?
Po tom prvním letošním podniku zbyly na ulicích "jen" kelímky od pití, které ještě tu a tam honí vítr po okolních ulicích. Protože jsou ale papírové, dá se předpokládat, že podlehnou zkáze celkem rychle.
Dnes ráno jsem šel kousek po trase maratónu a narazil jsem na multikáru očistných služeb, do které jeden člověk sbíral pozůstatky nedělní události. Kromě obligátních papírových kelímků s logem sponzora se tentokrát opět objevily plastové láhve od minerálky. Novinkou byly molitanové houbičky, které na sebe běžci pravděpodobně ždímali, aby se trochu ochladili. Věřím, že většinu jich pan sběrač uklidí a že jich k pozvolnému rozpadu zbude jen málo.
Jak jsem tak koukal na ty záplavy jednorázově využitých houbiček, které po použití skončily v prachu silnice nebo chodníku, napadlo mě, jak asi bylo původnímu maratónskému běžci (nebo běžcům -- historie se v tomhle bodě trochu rozchází). Jestli mu (jim) někdo cestou podával občerstvení, jestli ho (je) poléval vodou, jestli mu (jim) fandil a povzbuzoval ho (je), aby vydržel(i).
Nejspíš ani nebyl(i) sportovně oblečen(i). Pokud šlo o vojáka (vojáky), nejspíš se před vyběhnutím nepřevlékl(i) do sportovního a nenazul(i) speciální boty. Jak jsem se doslechl z televizního přenosu, profesionálům vyrábějí podrážky přímo na míru asfaltu a dlažbě toho kterého města. Prostě vrcholový sport.
Kolik účastníků asi ví něco o obráncích Marathonu, kolik jich zná alespoň jednu verzi oné legendy? Obávám se, že čím dál míň. Z oněch bájných časů nám zbyl asi jen název. Jinak je všechno jinak.

Pražský půlnepořádek

Včera se v Praze konal jarní půlmaraton. Počasí sportovcům, zejména těm z horké Afriky, příliš nepřálo, takže očekávaný pád rekordu se nakonec nedostavil. Silný vítr se zakusoval pod kůži a náladu nezlepšovala ani podmračená obloha.

Všechny maratony, i ty poloviční, vedou kolem našeho domu. Tedy, běžci zatáčejí na oné křižovatce, kde se co chvíli (naposledy zhruba před hodinou, nic vážného, jen pomačkané plechy a polámané plasty) srazí nějací uspěchaní automobilisté, potažmo jejich vozidla. Tuto sobotu jsem tedy nepozoroval ani atlety, ani rozlícené automobilisty, kteří měli zákaz vjezdu na trať a museli jet někam, kam původně vůbec jet nechtěli. Pokud bych nesledoval sdělovací prostředky a pokud bych si nevšiml zátarasů připravených na chodníku již v pátek, vlastně bych se ani nemusel dozvědět, že se nějaký poloviční maraton běžel.

Nebýt ovšem lahví poházených na rozhraní vozovky a chodníku. Všechny podle všeho pocházely ze stejného zdroje, od jednoho ze sponzorů celého sportovního podniku. Lahve na minerálku určené pro sportovce a navržené designérem tak, aby padly do ruky snad všem s výjimkou hokejistů, kteří hrají v rukavicích. Možná byly obsaženy v balíčku, který pravděpodobně dostal každý z účastníků před startem, případně i v průběhu závodu. Použité plastové nevratné lahve lemovaly ještě v neděli trasu, alespoň na té části, po které jsem šel já. Původně mi jejich rozteč připadala poměrně pravidelná. Mohly tedy označovat trať například v padesátimetrových intervalech, aby tak běžcům poskytly co nejpřesnější informace o tom, jak daleko už se dostali. Namátkové odkrokování jejich roztečí však odhalilo naprostou nahodilost, místy potvrzenou i dvojicí lahví ležících těsně u sebe.

Nevím, možná byl můj první odhad blíže pravdě a změnu roztečí může mít na svědomí silný vítr, dopravní prostředky a chodci. Tak jako tak, tyto osiřelé lahve považuji za velký neúspěch pořadatelů, kteří nedokázali zajistit úklid a nechali vše napospas osudu. Pokud se takový podnik koná ve městě, nakonec snad ty plastové a pomalu se rozkládající odpadky někdo uklidí. Nedovedu si ale představit, jak probíhá podobná akce ve volné přírodě.

Pondělní dodatek

Dnes večer už bylo pár lahví nacpaných v okolních odpadkových koších a po zbytku se slehla zem. Možná je nakonec někdo přece jen uklidil...