Auto na baterky

Elektromobily stály u zrodu prvních automobilů. Dokonce o pár desítek let předběhly automobily se spalovacími motory. Protože se ale potýkaly s řadou problémů, zejména s nedostatečnou kapacitou akumulátorů, nakonec svému mladšímu konkurentovi podlehly. Možná ale jen dočasně.

Poslední dobou se zase začínají objevovat elektrická vozidla, která těží z vývoje v oblasti mobilních zásobníků elektrické energie i samotných elektromotorů. Současnou špičku ledovce představuje automobil s povědomým jménem - sportovní roadster Tesla. Nepochází ovšem z českých luhů a hájů. Příjmení amerického vynálezce srbského původu a kmotra jednotky magnetické indukce u nás zdomácnělo v dobách minulých, ve Spojených státech se po letech opět stalo synonymem automobilového pokroku.

Tenhle hezký sporťák dokáže z motoru o výkonu "pouhých" 185 kW vyždímat maximální rychlost zhruba 210 km/h. Nemusí se stydět ani za zrychlení. Z 0 na 100 km/h totiž zrychlí stejně jako Lamborghini Murciélago (které ovšem disponuje motorem o výkonu kolem 450 kW). Za necelé čtyři vteřiny. V maximální rychlosti mu sice nestačí, skoro všude ve světě ale stejně platí takové rychlostní limity, že rychleji než 210 km/h většinou ani jet nesmíte.

Výrobce elektrického roadsteru si nezahrává s palivovými články ani jinými průběžně se vyvíjejícími zásobníky elektrické energie. Drží se již celkem osvědčené technologie - nechal se inspirovat mobilními telefony. Téměř polovinu vozu totiž vyplňují lithium-iontové akumulátory. Jejich kapacita a možnost dobíjení energie při brzdění posunuly dojezd vozidla za hranici 300 kilometrů na jedno nabití. Na cestu z Prahy do Brna to bohatě stačí, kdybyste chtěli jet stejný den zpátky, museli byste se ovšem cestou poohlédnout po nějaké zásuvce. Plné nabití trvá maximálně tři a půl hodiny. Jedna sada akumulátorů by měla vydržet na více než 150.000 ujetých kilometrů, což také celkem ujde.

Auto si můžete objednat, nevím, jak je to s dodávkami mimo Kalifornii. Stojí 93 tisíc dolarů, tedy necelé dva miliony korun. Ve srovnání s výše zmiňovaným lamborghini, které se prodává za cenu zhruba čtyřnásobně vyšší, celkem láce. Třeba časem zlevní, až ho okopírují čínští technologičtí plagiátoři...

Jednobarevné vidění světa

Jakmile se člověk začne na svět kolem sebe dívat jednobarevně, začne si vytvářet svůj vlastní, virtuální, svět, který se od toho skutečného začne neodvratně vzdalovat. Jakmile se společně naladění lidé zformují do hnutí, stávají se rázem členy uskupení, jehož jednotliví členové postupně ztrácejí vlastní názory a přijímají ty společné, mezitím již prohlášené za nezvratné pravdy. Jakmile se hnutí přemění v politickou stranu, přistoupí na pravidla hry diktovaná ostatními. Jakmile politická strana uspěje ve volbách, je zrada na prapůvodních myšlenkách dokonána.

Z tohoto jednobarevného pohledu podezřívám nováčka na české politické scéně, Stranu zelených. Zelení jako jednotlivci jsou ještě schopni a ochotni životnímu prostředí skutečně pomáhat. Aktivity zelených hnutí se pohybují v širokém spektru činností od informačních kampaní přes happeningy až po násilné akce proti jiným skupinám obyvatelstva. Jejich hlavním smyslem je nabídnout naplnění volného času lidem, kteří díky tomu navíc získají pocit, že dělají něco pro dobrou věc. Politická strana v parlamentní demokracii však nemůže svým voličům nikdy zaručit, že splní všechno, co slíbila před volbami.

Začátkem ledna vysílala Česká televize v pořadu Na plovárně rozhovor Marka Ebena s Milanem Kňažkem (záznam pořadu). Ten, coby zakladatel tří politických subjektů, určitě ví, o čem mluví. Nyní, znechucen politikou, vede jednu ze slovenských komerčních televizí a vypadá celkem spokojeně. Podle jeho slov běžná politická strana splní deset procent svých slibů. Pokud jde o stranu skutečně seriózní, může procento stoupnout až ke dvacítce. Více procent se volič dočká maximálně jednou za deset let.

V případě Zelených je to asi i dobře. Nedovedu si totiž představit zelenou budoucnost nejen naší země, ale ani naší Země. Obávám se patentu na ekologický rozum této strany a z něj plynoucích příkazů, zákazů a nařízení o tom, jak kvalitně žít. Jak tak sleduji spousty fakt vytrhaných z kontextů, kterými nás zelení politici zasypávají, nedivím se těm, kdo jim dali a znovu dají svůj hlas. A vlastně ani těm, kteří získají jejich zelenou legitimaci. Nějak ale nemůžu uvěřit tomu, že je v moci jakékoli politické strany změnit směr, kterým se vydala naše civilizace. Zřejmě se jim podaří některé věci nahlodat nebo podkopat. Nahlíženo globálně však tyto drobné změny mohou ve svém důsledku vést spíš ke škodě než k užitku.

Jako zastánce evoluční teorie beru dosavadní vývoj života na naší planetě jako ten nejvhodnější, ač mohou zelení politici tvrdit něco jiného. Z toho nutně vyplývá, že i současný zvýšený výskyt zelené barvy v lidské populaci je zřejmě pro naši Zemi prospěšný.

Pražský půlnepořádek

Včera se v Praze konal jarní půlmaraton. Počasí sportovcům, zejména těm z horké Afriky, příliš nepřálo, takže očekávaný pád rekordu se nakonec nedostavil. Silný vítr se zakusoval pod kůži a náladu nezlepšovala ani podmračená obloha.

Všechny maratony, i ty poloviční, vedou kolem našeho domu. Tedy, běžci zatáčejí na oné křižovatce, kde se co chvíli (naposledy zhruba před hodinou, nic vážného, jen pomačkané plechy a polámané plasty) srazí nějací uspěchaní automobilisté, potažmo jejich vozidla. Tuto sobotu jsem tedy nepozoroval ani atlety, ani rozlícené automobilisty, kteří měli zákaz vjezdu na trať a museli jet někam, kam původně vůbec jet nechtěli. Pokud bych nesledoval sdělovací prostředky a pokud bych si nevšiml zátarasů připravených na chodníku již v pátek, vlastně bych se ani nemusel dozvědět, že se nějaký poloviční maraton běžel.

Nebýt ovšem lahví poházených na rozhraní vozovky a chodníku. Všechny podle všeho pocházely ze stejného zdroje, od jednoho ze sponzorů celého sportovního podniku. Lahve na minerálku určené pro sportovce a navržené designérem tak, aby padly do ruky snad všem s výjimkou hokejistů, kteří hrají v rukavicích. Možná byly obsaženy v balíčku, který pravděpodobně dostal každý z účastníků před startem, případně i v průběhu závodu. Použité plastové nevratné lahve lemovaly ještě v neděli trasu, alespoň na té části, po které jsem šel já. Původně mi jejich rozteč připadala poměrně pravidelná. Mohly tedy označovat trať například v padesátimetrových intervalech, aby tak běžcům poskytly co nejpřesnější informace o tom, jak daleko už se dostali. Namátkové odkrokování jejich roztečí však odhalilo naprostou nahodilost, místy potvrzenou i dvojicí lahví ležících těsně u sebe.

Nevím, možná byl můj první odhad blíže pravdě a změnu roztečí může mít na svědomí silný vítr, dopravní prostředky a chodci. Tak jako tak, tyto osiřelé lahve považuji za velký neúspěch pořadatelů, kteří nedokázali zajistit úklid a nechali vše napospas osudu. Pokud se takový podnik koná ve městě, nakonec snad ty plastové a pomalu se rozkládající odpadky někdo uklidí. Nedovedu si ale představit, jak probíhá podobná akce ve volné přírodě.

Pondělní dodatek

Dnes večer už bylo pár lahví nacpaných v okolních odpadkových koších a po zbytku se slehla zem. Možná je nakonec někdo přece jen uklidil...