Není ven jako ven

Když jsem se včera před polednem vracel domů, vylákalo mě hezké počasí z tramvaje o zastávku dříve. Jak jsem tak šel ještě studeným, ale už slunečným dnem, přemýšlel jsem kromě jiných věcí také o generačních rozdílech. Já (a nejspíš i moji vrstevníci) si pod pojmem "jít ven" představuji vycházku někam ven do přírody. Nebo alespoň ven na relativně čerstvý vzduch (pokud právě fouká vítr, který rozežene výfukové plyny) na ulici. Říkal jsem si, zdalipak vytáhne sluníčko "ven" i našeho náctiletého výrostka.

A dočkal jsem se zhruba hodinu poté,co jsem dorazil domů. Mládenec přišel s informací, že mu volal kámoš, že je venku hezky. Následovala samozřejmě otázka, jestli by s ním nemohl vyrazit "ven." Na můj doplňující dotaz kam ven se mi má teorie potvrdila na plné čáře a já si v tu chvíli připadal jako Sibyla bez sukní.

Plán měli naprosto jednoduchý -- vyrazit do centra a prolézt obchody, co mají kde nového nebo zajímavého. Na námitku, že to na mě moc jako "ven" nepůsobí jsem dostal vysvětlení, že možná půjdou někam jinam, možná i do parku. Nevím, jak to nakonec dopadlo, nezeptal jsem se. Na základě předchozích zkušeností ale předpokládám, že varianta park tentokrát nenašla dostatek příznivců.

Každopádně, klimatizované obchody bez oken, kde je aktuální roční doba nebo počasí ve venkovním světě naprosto zbytečným faktorem, mi jako vhodné prostředí k trávení volného času "venku" příliš nepřipadají. Nezbývá mi než doufat, že až mládenec povyroste, najde si třeba nějakou zajímavější a hodnotnější zábavu. A možná, že ho časem opět přitáhne i ono mé klasické venkovní ven.

Zimní doplňky

Letošní zima si s námi prozatím jen hraje na schovávanou. První sněhová nadílka sice přišla velmi brzy, potom však jako by se vrátil předčasně odehnaný podzim a rozhodl se vytrvat až do jara. Mráz nepřichází ani ve druhé lednové dekádě, o sněhu a ledu nemluvě. Nemám zimu rád, takže mi to nevadí jako někomu, kdo se musí aspoň jednou za rok pořádně zkoulovat nebo si uválet nějakého toho sněhuláka.

Když jsem sloužíval na vojně, jakmile vyšlo nařízení, museli jsme začít používat zimní doplňky. Do vydání tohoto nařízení jsme je používat nesměli, i kdyby bylo třeba dvacet pod nulou. Nasazení beranice nebo rukavic se tedy neřídilo aktuálními klimatickými podmínkami, ale rozkazem shora.

Když jsem jel ve středu ráno do práce, připadalo mi, jako by si někteří spoluobčané hráli na vojáky. Bylo totiž 10 stupňů Celsia (plus) a předpověď, která se vyplnila, slibovala na odpoledne stupňů 14. Jako by si někteří lidé řekli, že v lednu prostě nemohou z domu vyjít bez zimní bundy, čepice, šály a rukavic, i kdyby třeba sluníčko pražilo jako v srpnu. A tak jsem v polorozzipnuté mikině potkával zachumlance, kteří na první pohled nevypadali nijak upoceně. Podle všeho si vsugerovali, že je zima, a že je tudíž třeba se před ní chránit, takže nezvyklé teplo si prostě odmítali pustit k tělu.

Je vidět, jak je lidské vědomí silné, když dokáže potlačit i přirozené reakce organismu. Třeba až bude v létě mrznout, budu potkávat spoluobčany v kraťasech a sandálech. Uvidíme.