Jak Dejdar potkal Ameriku

Na tohle cestopisné zamyšlení o lidech z obou stran velké louže jsem narazil vlastně náhodou. V knihovně je uložená ve skladu, ve volném výběru byste ji hledali těžko. Možná proto, že vyšla už před deseti lety a teď by zabírala místo svým novějším nebo proslulejším kolegyním. Mně se dostala do ruky jen díky předmluvě. Tu totiž napsal Ota Ulč, jehož cestopisům jsem poslední dobou přišel na chuť. A to vlastně taky trochu díky souhře náhod. Ale to už je z úplně jiného soudku...

Martin Dejdar je zajímavý člověk. V životě už si zkusil ledacos a většinou se mu celkem dařilo. Věřím panu Ulčovi, že autor je skromný, upřímný a otevřený člověk, který si na nic nehraje. Když se vydal na rok do USA, vytyčil si dva hlavní cíle - naučit se dobře anglicky a natočit cestopisný seriál. Nakonec se mu nepodařilo ani jedno. Takže tenhle kousek svého života proměnil "jenom" v knížku, kterou jsem právě dočetl.

I když se autor snaží o co nejobjektivnější pohled, nemá šanci ho nikdy dosáhnout. Takováhle knížka už je ve své podstatě subjektivní a nikdo s tím nic nenadělá. Každopádně však tuzemci nabízí další úhel pohledu na život ve Spojených státech. Já teď můžu dodat, že se s odstupem desetiletí stala i jakousi sondou do naší nedávné minulosti a osvěžovačem paměti českého národa. Umožňuje srovnat Ameriku před deseti lety s Českem současnosti. Je s podivem, jak se naše společnost za tu krátkou dobu přiblížila svému zaoceánskému vzoru. Alespoň ve vnější formě stylu života a přístupu k němu. S nadsázkou by se dalo říct, že to, co bylo nedávno pro českého jelimánka Amerikou, je pro něj teď každodenním chlebem.

Dejdar se díky své tuzemské popularitě i díky svému působení v souboru Ypsilonky mohl za oceánem stýkat s lidmi, do jejichž blízkosti se "normální smrtelník" jen tak nedostane. Jeho knížka tím získala další rozměr - možnost setkávání s lidmi obyčejnými i těmi, o kterých se ví nebo mluví.

Některé úvahy mohou s časovým odstupem vyvolat úsměv, s jinými by se dalo polemizovat, některé úseky textu působí trochu neuspořádaně, celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které není typickým cestopisem, ale spíš prostorem, ve kterém se setkávají lidé a kultury a který nám odkrývá něco z vnitřního světa autora. Celkem tenká knížka získává na knižním objemu díky řadě fotografií, kterých je na můj vkus zbytečně mnoho. Ve své době možná byly zajímavější. Každopádně stojí za přečtení a zamyšlení.

Martin Dejdar: Jak jsem potkal Ameriku. Praha, Nakladatelství Formát a Blízká setkání 1997, 117 s., 149 Kč

Auto na baterky

Elektromobily stály u zrodu prvních automobilů. Dokonce o pár desítek let předběhly automobily se spalovacími motory. Protože se ale potýkaly s řadou problémů, zejména s nedostatečnou kapacitou akumulátorů, nakonec svému mladšímu konkurentovi podlehly. Možná ale jen dočasně.

Poslední dobou se zase začínají objevovat elektrická vozidla, která těží z vývoje v oblasti mobilních zásobníků elektrické energie i samotných elektromotorů. Současnou špičku ledovce představuje automobil s povědomým jménem - sportovní roadster Tesla. Nepochází ovšem z českých luhů a hájů. Příjmení amerického vynálezce srbského původu a kmotra jednotky magnetické indukce u nás zdomácnělo v dobách minulých, ve Spojených státech se po letech opět stalo synonymem automobilového pokroku.

Tenhle hezký sporťák dokáže z motoru o výkonu "pouhých" 185 kW vyždímat maximální rychlost zhruba 210 km/h. Nemusí se stydět ani za zrychlení. Z 0 na 100 km/h totiž zrychlí stejně jako Lamborghini Murciélago (které ovšem disponuje motorem o výkonu kolem 450 kW). Za necelé čtyři vteřiny. V maximální rychlosti mu sice nestačí, skoro všude ve světě ale stejně platí takové rychlostní limity, že rychleji než 210 km/h většinou ani jet nesmíte.

Výrobce elektrického roadsteru si nezahrává s palivovými články ani jinými průběžně se vyvíjejícími zásobníky elektrické energie. Drží se již celkem osvědčené technologie - nechal se inspirovat mobilními telefony. Téměř polovinu vozu totiž vyplňují lithium-iontové akumulátory. Jejich kapacita a možnost dobíjení energie při brzdění posunuly dojezd vozidla za hranici 300 kilometrů na jedno nabití. Na cestu z Prahy do Brna to bohatě stačí, kdybyste chtěli jet stejný den zpátky, museli byste se ovšem cestou poohlédnout po nějaké zásuvce. Plné nabití trvá maximálně tři a půl hodiny. Jedna sada akumulátorů by měla vydržet na více než 150.000 ujetých kilometrů, což také celkem ujde.

Auto si můžete objednat, nevím, jak je to s dodávkami mimo Kalifornii. Stojí 93 tisíc dolarů, tedy necelé dva miliony korun. Ve srovnání s výše zmiňovaným lamborghini, které se prodává za cenu zhruba čtyřnásobně vyšší, celkem láce. Třeba časem zlevní, až ho okopírují čínští technologičtí plagiátoři...

Hry světel

Když jsem ráno šel na svou obvyklou tramvajovou zastávku, všiml jsem si rozsvícených světel u jednoho zaparkovaného automobilu. V duchu jsem tu zapomnětlivou oběť celodenního svícení politoval. Svítící světlomety pravděpodobně vyčerpají akumulátor, takže auto už odpoledne nebo večer nenastartuje. Ale jak jsem procházel kolem dalších a dalších parkujících, přišlo mi divné, že by došlo k nějaké epidemii sklerózy. Svítila totiž skoro všechna. Pak mi to konečně došlo.

Otočil jsem se a lehce mě oslnil odraz ranního slunce v oknech nedalekého hotelu, jehož řady i sloupce oken tvoří celkem účinné zrcadlo. Paprsky nízko stojícího slunce získaly odrazem od kouřových skel nažloutlý nádech. Takto obarvené světlo, již podruhé odražené v reflektorech předních světel, mělo ještě dost sil, aby světla rozzářilo. A dostalo mě, protože bylo snadno zaměnitelné se světlem halogenových žárovek.

To mi připomnělo zimní přesuny na stejnou zastávku. Ráno byla ještě celkem tma, automobilů však jezdilo v podstatě stejně jako teď. A protože křižovatka o kousek dál a níž (silnice vede z mírného kopce) je řízena semafory, řada aut čekajících na zelenou bývala celkem dlouhá. Většině z nich svítila červená brzdová světla, která celkem vydatně osvětlovala interiér dalšího vozidla stojícího v řadě. A tohle červené osvětlení dodávalo lidem v kabině ďábelského nebo až mimozemského výrazu. Člověk by se jich skoro až lekl.

Jednobarevné vidění světa

Jakmile se člověk začne na svět kolem sebe dívat jednobarevně, začne si vytvářet svůj vlastní, virtuální, svět, který se od toho skutečného začne neodvratně vzdalovat. Jakmile se společně naladění lidé zformují do hnutí, stávají se rázem členy uskupení, jehož jednotliví členové postupně ztrácejí vlastní názory a přijímají ty společné, mezitím již prohlášené za nezvratné pravdy. Jakmile se hnutí přemění v politickou stranu, přistoupí na pravidla hry diktovaná ostatními. Jakmile politická strana uspěje ve volbách, je zrada na prapůvodních myšlenkách dokonána.

Z tohoto jednobarevného pohledu podezřívám nováčka na české politické scéně, Stranu zelených. Zelení jako jednotlivci jsou ještě schopni a ochotni životnímu prostředí skutečně pomáhat. Aktivity zelených hnutí se pohybují v širokém spektru činností od informačních kampaní přes happeningy až po násilné akce proti jiným skupinám obyvatelstva. Jejich hlavním smyslem je nabídnout naplnění volného času lidem, kteří díky tomu navíc získají pocit, že dělají něco pro dobrou věc. Politická strana v parlamentní demokracii však nemůže svým voličům nikdy zaručit, že splní všechno, co slíbila před volbami.

Začátkem ledna vysílala Česká televize v pořadu Na plovárně rozhovor Marka Ebena s Milanem Kňažkem (záznam pořadu). Ten, coby zakladatel tří politických subjektů, určitě ví, o čem mluví. Nyní, znechucen politikou, vede jednu ze slovenských komerčních televizí a vypadá celkem spokojeně. Podle jeho slov běžná politická strana splní deset procent svých slibů. Pokud jde o stranu skutečně seriózní, může procento stoupnout až ke dvacítce. Více procent se volič dočká maximálně jednou za deset let.

V případě Zelených je to asi i dobře. Nedovedu si totiž představit zelenou budoucnost nejen naší země, ale ani naší Země. Obávám se patentu na ekologický rozum této strany a z něj plynoucích příkazů, zákazů a nařízení o tom, jak kvalitně žít. Jak tak sleduji spousty fakt vytrhaných z kontextů, kterými nás zelení politici zasypávají, nedivím se těm, kdo jim dali a znovu dají svůj hlas. A vlastně ani těm, kteří získají jejich zelenou legitimaci. Nějak ale nemůžu uvěřit tomu, že je v moci jakékoli politické strany změnit směr, kterým se vydala naše civilizace. Zřejmě se jim podaří některé věci nahlodat nebo podkopat. Nahlíženo globálně však tyto drobné změny mohou ve svém důsledku vést spíš ke škodě než k užitku.

Jako zastánce evoluční teorie beru dosavadní vývoj života na naší planetě jako ten nejvhodnější, ač mohou zelení politici tvrdit něco jiného. Z toho nutně vyplývá, že i současný zvýšený výskyt zelené barvy v lidské populaci je zřejmě pro naši Zemi prospěšný.