Není šéf jako šéf

ČTK se zase vyznamenala. Potažmo člověk, který připravoval její zprávu zhruba před týdnem, 14. února 2007, kterou převzala většina tuzemských periodik. V této zprávě o volbě nového prezidenta Turkmenistánu je jedna chyba způsobená špatným překladem z angličtiny. Alespoň předpokládám, že tato chyba vznikla při překladu. Sám se překládáním (i z angličtiny) zabývám a už jsem si prošel obdobím, kdy jsem si o sobě myslel, že rozumím úplně všemu. Teď už se pomalu dostávám do fáze, kdy nerozumím téměř ničemu, ale to asi souvisí s věkem...

Ale zpět k onomu článku, který vyšel třeba na iDnes nebo v jeho odnoži, deníku Metropolitní Expres (Mafra si libuje v anglických sklonech k porušování pravidel českého pravopisu ve vlastních jménech, ale to je asi trend současnosti, o tom možná někdy jindy, jestli to za to vůbec stojí). V něm se můžeme dočíst, že Lidová rady Turkmenistánu je nejvyšší zákonodárný sbor země, tvořený 2.500 hodnostáři a šéfy klanů. A o šéfech je vlastně mé zamyšlení.

Předpokládám totiž, že v anglické agenturní zprávě se objevil výraz "chief". Pokud nahlédnu do internetového slovníku na Atlasu, zjistím samozřejmě v první řadě, že chief je třeba ředitel, vedoucí, předseda, vůdce. Vše hovorově. Hned další záznam mi ovšem prozradí, že se může jednat o náčelníka (kmene). A to je samozřejmě ten správný překlad, používaný v podobných kontextech. Lidová rada Turkmenistánu tedy není složená ze šéfů klanů, ale z náčelníků klanů.

Podle mě je náčelník víc než šéf. Na rozdíl od šéfa má totiž obvykle morální autoritu a je uznáván většinou kmene nebo klanu. Ale asi bych chtěl v dnešní době moc, kdybych si přál, aby se ti, co připravují zprávy třeba pro ČTK, zamysleli nad tím, co dělají.

Úvahy o životě a nad životem

Při brouzdání po webu jsem narazil na knížku Darji Kocábové Třikrát a dost. A protože mě zaujala takřka na první pohled, zatoužil jsem po tom si ji co nejdříve přečíst. Koupil jsem si ji ještě ten den (resp. večer, když jsem s jazykem na vestě dochvátal do knihkupectví tři minuty před zavírací dobou). Pustil jsem se do ní hned cestou domů. Ale slíbil jsem si, že ji neshltnu naráz, že si ji budu dávkovat po částech. Nakonec jsem ji stejně zvládl za tři dny...

Poměrně tenký svazek je svým rozsahem přístupný i těm, kdo čtení moc nedají a spíše sáhnou po nějakém časopise. Navíc jednotlivé povídky (možná spíš zamyšlení či vzpomínky) nejsou příliš dlouhé. Na 128 stran se jich vešlo rovných třicet. Jsou uspořádány vždy po třech do deseti různých tematických částí, takže se opravdu dají číst třeba i napřeskáčku, a ne jen "klasicky" od začátku do konce.

Příjmení autorky bude něco říkat většině Čechů. Její syn je hudebník, její muž evangelický farář a její vnučka už se také začíná zvolna prosazovat. Autorka sama se však nemusí za své slavné příbuzné nijak schovávat. Je uznávanou zkušenou psycholožkou, která pomáhala do tuzemské praxe zavádět různé alternativní způsoby přístupu k duševně nemocným.

Ve svých lidských minipříbězích vykresluje své dojmy, názory, pocity, strachy i radosti. Popisuje i několik případů ze své různorodé praxe. I když její jazyk nepůsobí dokonale a uhlazeně beletristicky a místy z něj odbíhají poloprofesionální až profesionální výrazy, dokáže na malé ploše navodit patřičnou náladu a vykreslit konkrétní prostředí.

Textů, které nutí člověka přemýšlet a zamyslet se, není nikdy dost. A mezi ně dozajista patří i Třikrát a dost Darji Kocábové.

Odvážná školačka

Když jsem včera ráno směřoval ke své oblíbené zastávce tramvaje, stal jsem se náhodným svědkem scénky, která se pravděpodobně odehrává každou chvíli po celém světě. Přede mnou kráčel muž ve středních letech, který pravděpodobně směřoval na stejnou zastávku jako já. Podle kouře stoupajícího mu od hlavy vypadal na aktivního kuřáka.

Z protějšího chodníku k němu přešla jakási školačka, odhadem zhruba čtrnáctiletá. Bez okolků muže oslovila. Neslyšel jsem jejich rozmluvu, podle výsledku ale požádala spřízněného paliče o cigaretu. Úspěšně. Rychle se od muže oddělila (šla rychleji než on), zapálila si právě nabytý hřebíček do rakve a zamířila na stejnou zastávku. Tam čekala stranou od ostatních (náznak pokusu o dodržování zákazu kouření na zastávkách) a užívala si svou první denní dávku.

Zajímavý způsob získávání kuřiva, dalo by se říct. Rodičům nepomůže ani důkladná osobní prohlídka, protože zapalovač bez cigaret vypadá celkem nevinně a jeho přítomnost v kapse se dá vysvětlit poměrně rozumně. Podobným způsobem se -- s určitou dávkou odvahy a drzosti -- dá pravděpodobně získat i několik cigaret denně. Pěkné začátky celoživotní závislosti.

Proč ostatní -- většinou zřejmě plnoletí -- kuřáci neodmítnou žádost očividně nezletilého člověka o cigaretu? Na jednu stranu si jistě uvědomují, že přinejmenším děti by kouřit neměly. Na druhou stranu podléhají jakési kuřácké solidaritě, která ponouká kuřáky získávat -- možná i podvědomě -- další otroky tabáku. Protože pokud nebudou kuřáci ve výrazné menšině, mohou se podvědomě bránit tím, že přeci nekouří sami. A získání mladé krve zajistí dostatek podobně postižených i do budoucnosti.

Odkrytá reklama

Tak už jsem se konečně dostal do kina na poslední nula nula sedmičku. Casino Royale se vrací na začátek Bondovy kariéry, do časů, kdy agent s licencí k zabíjení odpravil na věčnost své první padouchy a kdy si vlastně onu pověstnou licenci vysloužil. Drsňácký Daniel Craig vedený úspěšným akčním novozélandským režisérem Martinem Campbellem se má celých 140 minut co ohánět. Aby dokázal všem pochybovačům, že nebyl vybrán omylem ani z protekce, jde na věc více než drsně. Skáče z jeřábu na jeřáb, poradí si s prudkým jedem (tady se ale bez pomoci neobejde) a (se zatnutými zuby) v pohodě snese útok na své mužství.

Tentokrát mi ale ani tak nejde o film, ve kterém se hrad Loket a město Karlovy Vary přestěhovaly do Černé Hory nebo letiště z Ruzyně na Floridu, ale o šikovné umisťování produktů před vyvalené bulvy filmových diváků. Úvod filmu dává jasně najevo, že jedním z hlavních sponzorů je automobilka s modrým oválem ve znaku. Pokud její výrobek neslouží jako přibližovadlo některého z kladných hrdinů, alespoň se musí plést v záběru před vozem jiné značky a uhnout z něj až v posledním okamžiku.

Zkrátka nepřišel samozřejmě ani majitel filmových studií, který tento klipovitě bleskovitý a celkově koukatelný film vyprodukoval. Jeho výrobkům z různých divizí patří ještě více místa než výše zmíněné automobilce. Tedy, jejich produkty disponují zejména kladní hrdinové, záporné postavy zhusta používají značky konkurenční. Mobilní telefony, počítače nebo fotoaparáty patří k dnešní době zcela neodmyslitelně. A protože se vzájemně ničím příliš neliší, je třeba je umět prodat. Film je pěknou výstavní skříní. A série s agentem jejího veličenstva nemůže být a ani není výjimkou.

Čekárna na déšť

Pražské náměstí Republiky prochází totální rekonstrukcí. Na místě kasáren Jiřího z Poděbrad vzniká obchodně-administrativní centrum s obrovskými podzemními garážemi. Inu, aut, kancelářských krys a služeb přibývá, vojáků naopak ubývá a hlavní stan pražské posádky už se dávno přestěhoval, ministerstvo získalo 50 milionů marek (německých), takže projektu nic nebrání. Od stanice metra až na kraj náměstí vznikla obří jáma, do které bylo vestavěno třípatrové parkoviště pro bratru tisícovku aut. Teď už je zase vše zakryto, takže přístup ke kostelu Sv. Josefa nevede po visuté dřevěné lávce, ale po normální dlažbě.

Pokud jde o stavbu samotnou, ta roste bez ohledu na počasí i na stesky staromilců, takže plánované podzimní zahájení provozu je velmi pravděpodobné. Původní zůstaly obvodové zdi dvou nejstarších budov (hlavní budova a jízdárna), všechno ostatní -- včetně vnitřku oněch dvou budov -- bude odlito ze železobetonu. Pokud bude beton tak kvalitní jako ten použitý při výstavbě prvorepublikového pohraničního opevnění, vzniká v hlavním městě opravdu dlouhověká budoucí památka.

A nyní zpět na zem a do běžného života. Shodou okolností mi toto náměstí slouží jako občasná nástupní stanice při přesunech tramvají k domovu. A pokaždé, když tu čekám na tramvaj směrem k Bílé Labuti nebo k Masarykovu nádraží, nechápavě se pozastavuji nad odtržeností plánovačů od reality. Čekárna je totiž umístěna zhruba 25 metrů od začátku zastávky. Co to je pětadvacet metrů ve srovnání s nekonečností vesmíru, že?

Tramvajová souprava (dva starší spřažené vozy nebo nová článková tramvaj) je dlouhá zhruba 29-30 metrů, poslední dveře by se tedy měly nacházet zhruba na úrovni zmiňované čekárny. Pokud ovšem řidič nezastaví u označení zastávky až prvními dveřmi (což dělají v podstatě všichni) a pokud nemíníte jet pětkou (které má jen jeden vůz). Pak se totiž poslední dveře tramvaje ocitnou zhruba jeden až šestnáct metrů od čekárny.

Za hezkého počasí a pokud si nepotřebujete při čekání sednout, nic zvláštního se neděje. Na tramvaj se dá čekat i na chodníku nebo ji vyhlížet z čekárny a včas vylézt a těch pár metrů popojít. Situace se ovšem mění v případě nepříznivého počasí. Přál bych projektantům, aby si zkusili v největším lijáku a fujavici přeběhnout byť jen ten jeden metr -- neřku-li šestnáct -- a pak čekat, dokud se po stisknutí tlačítka neotevřou dveře (pokud tedy nikdo nevystupuje, ale to by musel být za takovýchto podmínek opravdový zoufalec, který by vystoupení do té psoty považoval za otázku života a smrti). V tu ránu by byli promočení do poslední nitky. A začali by možná trochu víc přemýšlet nad každým milimetrem na papíře.

Cherna Gora

V pondělním Metropolitním expresu obvykle vychází na vnitřní dvojstraně rubrika Víkend ve fotografiích, tedy zajímavé záběry z událostí, které se odehrály o víkendu. Bývají tam hezké nebo zajímavé někdy hezké i zajímavé) fotografie, o popiscích se to ovšem občas říct nedá.

Popisek k záběru z čarodějnického reje v bulharské vesnici Černa Gora otištěný ve vydání deníku z 15. ledna svědčí o mechanizaci procesů výroby novin. Agenturní zprávy se přebírají v podstatě bez přemýšlení, obzvláště je-li oním přebírajícím člověk nezasažený azbukou (moje domněnka). Jinak by mu snad došlo, že Bulhaři nepoužívají latinku a že cyrilice se do angličtiny přepisuje trošku jinak než do češtiny. Alespoň v to doufám (že by mu to došlo). Bulharština je navíc v podstatě slovanský jazyk (já vím, je to lehce diskutabilní) a černá barva se ve všech mně známých slovanských jazycích vyslovuje víceméně obdobně.

Ono by ostatně stačilo přečíst si ten text nahlas. Pokud tedy anonymnímu převaděči textů budu alespoň trošku fandit. Středně duchaplnému člověku by mohlo kdesi ve vědomí probliknout, že v angličtině se ,ch' vyslovuje jako ,č'. Ale to bych asi chtěl moc. Takže, už se těším, až někdy vyrazím na dovolenou do Montenegra. Které sice neleží v Bulharsku, ale taky u moře (Jadran nebo Cherné, moře jako moře). A až mi podobná mechanická nevšímavost přestane vadit. Což se doufám nikdy nestane. Tedy, to druhé.

Zimní doplňky

Letošní zima si s námi prozatím jen hraje na schovávanou. První sněhová nadílka sice přišla velmi brzy, potom však jako by se vrátil předčasně odehnaný podzim a rozhodl se vytrvat až do jara. Mráz nepřichází ani ve druhé lednové dekádě, o sněhu a ledu nemluvě. Nemám zimu rád, takže mi to nevadí jako někomu, kdo se musí aspoň jednou za rok pořádně zkoulovat nebo si uválet nějakého toho sněhuláka.

Když jsem sloužíval na vojně, jakmile vyšlo nařízení, museli jsme začít používat zimní doplňky. Do vydání tohoto nařízení jsme je používat nesměli, i kdyby bylo třeba dvacet pod nulou. Nasazení beranice nebo rukavic se tedy neřídilo aktuálními klimatickými podmínkami, ale rozkazem shora.

Když jsem jel ve středu ráno do práce, připadalo mi, jako by si někteří spoluobčané hráli na vojáky. Bylo totiž 10 stupňů Celsia (plus) a předpověď, která se vyplnila, slibovala na odpoledne stupňů 14. Jako by si někteří lidé řekli, že v lednu prostě nemohou z domu vyjít bez zimní bundy, čepice, šály a rukavic, i kdyby třeba sluníčko pražilo jako v srpnu. A tak jsem v polorozzipnuté mikině potkával zachumlance, kteří na první pohled nevypadali nijak upoceně. Podle všeho si vsugerovali, že je zima, a že je tudíž třeba se před ní chránit, takže nezvyklé teplo si prostě odmítali pustit k tělu.

Je vidět, jak je lidské vědomí silné, když dokáže potlačit i přirozené reakce organismu. Třeba až bude v létě mrznout, budu potkávat spoluobčany v kraťasech a sandálech. Uvidíme.

Medvědi potřetí

V červenci a srpnu loňského roku jsem zpovzdálí sledoval vývoj situace v Turčianských Kľačanech, kde se schylovalo k honu na medvědy, kteří údajně ohrožovali obyvatele této obce. Protože už uplynul nějaký čas, zajímalo mě, jak to s povedenými huňáči nakonec dopadlo.

Hledat informace tohoto druhu dá někdy trošku zabrat a jak už to tak bývá, nalezl jsem i to, co jsem původně nehledal - zajímavý informační server o medvědech a všech úskalí jejich života v blízkosti výskytu lidí; pokud jste tedy ještě nezapomněli slovensky, doporučuji vám server medevde.sk. Nakonec jsem ale přece jen uspěl. Našel jsem krátkou zprávičku na serveru bleskovky.sk, který přebírá texty z deníku Nový čas. Jen ten se zřejmě o osud této medvědí matky se třemi mláďaty zajímal důsledně.

Ale zpět k jádru věci. V oné zprávě jsem se dozvěděl, že setkání s myslivci nepřežila zasloužilá trojnásobná matka. Padla loni v létě krátce po zveřejnění ne příliš určité informace o tom, že se plánuje odstřel jednoho z jejích mláďat. Protože každý z pětice lovců měl povolen odstřel jednoho kusu (nechápu proč, když medvědi byli čtyři) a protože mláďata smrt jejich matky opravdu náležitě vyděsila, zůstalo jen u jedné trofeje. Získal ji nejmenovaný člen místního mysliveckého sdružení (pokud chcete zjistit který, asi si budete muset zajet přímo na místo). Povolenky k odstřelu mláďat vypršely a myslivci už o jejich prodloužení nepožádali. Co je s nimi teď (s medvědy), ví asi jen Bůh (nebo možná také místní občané).

V článku je jště zmínka o tom, že do Kľačan se vypravili i zástupci organizace Sloboda zvierat, kteří zjistili určité přestupky ze strany lidí. Nově postavená zemdědělská usedlost, kterou medvědi několikrát přepadli, měla být podle projektu obehnána elektrickým ohradníkem. Nebyla. A navíc se v její blízkosti povalovaly zbytky poražených zvířat. A divte se pak medvědovi - všežravci, že si přijde k takto prostřenému stolu.

Bezohlední invalidé a diplomati

Chodník, po kterém občas chodím, je už nějaký čas uzavřený. Totální rekonstrukce domu, při které z původní stavby zbyly jen nosné pilíře, totiž zabírá celý chodník a ještě kousek silnice k tomu. Zcela zákonitě je tedy pěšák dirigován na protější chodník, v čemž mu má pomoci dvojice žlutých zeber z obou stran uzavírky.

Většina lidí se stejně proplétá kolem lešení, protože kdo by na těch pár metrů přecházel tam a zase zpátky, obzvlášť když chodník na protilehlé straně o kus dál uzavírá rekonstrukce jiného domu. Ta není tak drastická, takže nutí lidi chodit ohrádkou zabírající pás silnice, ale i tak je to zbytečná otrava.

Pokud se přece jen někdo nechá zviklat výzvou k přechodu na protější chodník, narazí na další problém. Automobily parkující na žlutě pruhovaných přechodech pro chodce. V první chvíli má člověk chuť zavolat policii, která by měla provinilá vozidla odtáhnout. V tomto případě je však policie krátká. Z jedné strany lešení totiž čas od času zaparkuje jakýsi zámožný invalida v SUV, z druhé strany ho semtam jistí citroen s diplomatickou registrační značkou. Tedy - oba policejními složkami města i státu nedotknutelní.

Diví se pak někdo Monty Pythonům nebo Davidu Zuckerovi, že si dělají legraci z invalidů a Francouzů? Jak jinak s nimi totiž bojovat...

Iluzionisti

V rámci festivalu slovenských divadelních komedií v Mladé Boleslavi se mi podařilo sehnat vstupenky na Iluzionisty bratislavského Štúdia L&S. A bez mučení přiznávám, že takhle od plic jsem se už dost dlouho nezasmál. Situační humor ze švédského pera finského herce, dramatika a hudebníka Bengta Ahlforse dobře zrežírovaný Jurajem Nvotou, podaný navíc v libozvučné slovenštině, přinese dobrou náladu i mnoha morousům morousovatým.

Milan Lasica coby zástupce zralého, místy cynického rozumu se na otevřené scéně utkává s dravým mládím, nevyčerpatelnou energií, místy naivitou, v podání Zuzany Fialové. Třetím vzadu je Vladimír Hajdu v epizodní roličce lékaře, který ovšem na scéně působil značně nepatřičně. Kdyby tam nebyl, v podstatě by se nic nestalo.

Děj, stojící na místy konfrontačních, místy souhlasně laděných dialozích se pohybuje po sinusoidě směrem k seversky naladěnému závěru. Věkově nesourodá, jinak však povětšinou ladící, dvojice si tu nahrává, tu záludně překvapuje nečekanými vsuvkami. V tomto směru vítězí Lasicova delší zkušenost, která mu pomáhá držet se role a úspěšně překonat všechny nástrahy, které si na něj připravila Fialová, nebo které prostě vyplynuly z okolností.

Prostě, osvěžující zábava, která pomůže zlepšit náladu o několik stupňů.

Zlomené květiny

Konečně jsem se dostal k filmu Broken Flowers svérázného amerického režiséra a scénáristy Jima Jarmusche. A strávil jsem s ním příjemných sto minut. Tedy, s filmem, ne s Jarmuschem, to dá rozum.

Buster Keaton alias Frigo, napadne vás při sledování nejvážnějšího komika současnosti Billa Murraye. Tenhle herec konečně dozrál do doby, ve které zaslouženě sklízí jeden úspěch za druhým. Nyní je z něj nezaměnitelná hvězda první velikosti, jejíž účast ve filmu zaručuje úspěch. Jemný humor založený na minimalistické mimice Murrayovy kamenné tváře se nedá srovnávat se současnými komediemi určenými především pro podprůměrně inteligentního konzumenta, který si chce jen odpočinout od všednosti svého života.

Jarmushův scénář je postaven na stokrát omletém příběhu stárnoucího seladona hledajícího ztracené mládí v podobě údajného dospívajícího syna. Karikované a lehce zaškatulkovatelné postavičky, které se kolem něj vynořují, působí samy o sobě značně nepřirozeně. Zasazeny do nadreálného světa Jarmuschova typu však úspěšně ladí se vším ostatním. I výběr jmen postav by se mohl zdát až trapně prvoplánový, tady však nepůsobí nijak rušivě.

O celkovém vyznění filmu obvykle rozhoduje jeho závěr. Pokud čekáte nějaké rozuzlení nebo nějakou katarzi, počkejte si na jiný film. V tomhle kusu je nenajde ani nejlepší amatérský slídil Winston. I když je Jarmusch čím dál méně nezávislý, na své nejednoznačné konce prozatím nedá dopustit.

Na filmu mi vadil asi jen český překlad jeho názvu. Jestli jsem to dobře pochopil, titul se vztahuje k růžím ve váze, které provázejí celý děj. A ty zlomené nebyly, stejně jako žádné jiné květiny v celém filmu. Tyhle byly opadané a oschlé. Ale s překlady názvů je vždycky potíž, takže proč si zbytečně lámat hlavu, když slovo zlomený působí tak krásně dramaticky. Už se těším na film Zlomené okno.

Pět set tisíc

Tak nám pokutovali ministerstvo. ÚOHS požaduje po MPSV půl milionu korun českých za přidělení zakázky bez výběrového řízení. Kafkovitost rozhodnutí jednoho státního úřadu, který pokutuje jiný státní úřad, je do nebe volající.

Kdo tu pokutu zaplatí? Ministerští úředníci? Ministr? Samá voda. Zaplatíme ji my všichni, kteří státu odvádíme daně. Nevím, co ÚOHS dělá s vybranými pokutami, pochybuji ale, že by je věnovalo na nějaké bohulibé činnosti. Nejspíš je přelije jen do jiné zátoky státní pokladní stoky, kde poslouží třeba na zaplacení nějakého předvolebního slibu.

V případě státní správy není podle mě na místě trestat celou organizaci, ale konkrétní lidi, kteří se na konkrétním průšvihu přímo podíleli. A nemuselo by ani jít o pokuty. Mnohem výchovnější by bylo nařízení veřejně prospěšných prací. Kdyby se sám velký státní úředník musel třeba tři měsíce starat o lidi v nemocnici nebo kdyby musel stejně dlouho zametat ulice, možná by si pak spíš rozmyslel, jestli to, co dělá jménem nás všech, dělá skutečně tak, jak má.

Pochybuji však, že by politici a úředníci na něco podobného přistoupili. Takže, milý ÚOHS, nasliň si prsty, zalistuj v pokutové knížce a pokračuj ve své prospěšné činnosti. Když tak se zvednou daně, aby bylo na další pokuty.

Vodní šroub

V dnešním Metru jsem narazil na článek popisující tragédii ve Vietnamu, kde se v sobotu cestou do školy utopilo 19 dětí. Na prvopočátku této smutné události stála porucha lodního šroubu. V článečku je ovšem uvedeno, že se jednalo o šroub vodní.

I když jsou si hlásky v a l velmi blízké (alespoň z fonetického hlediska), přece jen se jedná o samostatné prvky, které není radno zaměňovat. Co by si asi pomyslel lesník a vynálezce Josef Ressel, kdyby se dozvěděl, jak jeho potomci komolí název jeho vynálezu?

Ostatně, z hlediska etymologického jsou zajímavé i historické souvislosti. Ressel byl totiž o svůj vynález okraden ve chvíli, kdy si ve Francii nechával vyrobit součástky pro první parní loď poháněnou lodním šroubem. Slovo šroub se totiž v názvu tohoto vynálezu neobjevuje v angličtině (propeller, ačkoli technicky je přece jen označován jako screw nebo alespoň screw-propeller) ani v románských jazycích (varianty francouzského hélice nebo anglického propeller). Narazíte na ně například v češtině, němčině (Schiffsschraube) nebo ruštině (grebnoj vint).

Ono se vlastně ani o žádný šroub nejedná. Není se co divit Angličanůn, že mu říkají prostě vrtule. Za všechno totiž může Archimédés, přesněji jeho šroub. Ten totiž vrtal Resselovi tak dlouho v hlavě, až ho dovedl k jeho nezapomenutelnému vynálezu. Proto tedy šroub.

Ještě pár slov k článečku zmiňovanému na začátku. Tento kratičký příspěvek je dokonalou ukázkou produktu soudobé žurnalistiky. Není totiž napsán jako stručné oznámení o nehodě školní lodi. Místo toho je čtenáři nabídnut mikropříběh skupiny dětí, které zpanikaří a převrhnou vratké plavidlo. Mezi současnými novináři totiž panuje názor, že čtenáře by pár strohých vět nezaujalo. Těžko soudit. Ani onen článek, ani tyto úvahy každopádně nikomu život nevrátí.

Plný kapsy šutrů

Na tohle představení do Rokoka jsme se chystali už nejmíň rok. Pokaždé nám do toho něco vlezlo, takže jsme ho oddalovali a oddalovali. Až jsme se nakonec přece jen dočkali. A irská (tragi)komedie v českém podání Plný kapsy šutrů nás nezklamala.

Miroslav Vladyka s Radkem Holubem předvádějí úžasnou ukázku divadelní improvizace v reálném čase. Samozřejmě, že hra má opěrné body, bez kterých by nefungovala, a děj, který ji dokáže táhnout od začátku do konce. Ale improvizace a divadelní exhibicionismus jsou její samozřejmou součástí.

Každý z heců představuje hned několik postav. Přechod mezi nimi je tak plynulý, že se chvílemi zdá, jako by na jevišti nestáli jen dva lidé, ale nejméně čtyři. I proto nelze dvojici hlavních hrdinů považovat tak úplně za hlavní. Hlavními hrdiny jsou asi sami herci, kteří hrají naplno a na minimalistické scéně vytvářejí iluzi proměnlivého a pestrobarevného prostoru.

Na dvojici irských statistů jsme se dříve také nemohli dostat proto, že byli každý měsíc velmi rychle vyprodaní. Dnes už lístky seženete velmi snadno a může se vám stát, že vás budou uvaděči přesouvat do předních řad, aby se herci necítili tak osaměle. Čímž chci naznačit, že klesající návštěvnost časem zřejmě vytlačí Plný kapsy z repertoáru. Jestli jste je ještě nezažili, už vám možná moc času nezbývá.

Kvízy za všechny prachy

Patřím k poměrně pravidelným čtenářům deníků nabízených po ránu zdarma. Metro a Metropolitní expres mi vystačí jako čtivo na cestách mezi domovem a pracovištěm. S jejich obsahem jsem vcelku spokojen, jen mi vadí dost nekvalitně odvedená práce v zábavných rubrikách Metropolitního expresu.

Kvízy jsou určitě zajímavým zpestřením. Člověk si může prověřit své znalosti z různých tematických oblastí a možná se i k něčemu přiučit. Pokud to hned zase nezapomene. Co si ale myslet o autorech kvízů, kteří páchají tak očividné chyby? Jak můžou v roce 2006 psát o tom, že v Rakousku používají šilinky a groše? Kdo přišel na to, že hlavou Austrálie je prezident?

Zkoušel jsem se jednou ozvat se svými připomínkami na nabízenou emajlovou adresu. Nejen, že se nikdo nenamáhal mi odpovědět, dokonce ani nikdo v následujícím vydání neupozornil na to, že některé odpovědi označené jako správné správnými nebyly. Nyní již ke kvízům v těchto novinách přistupuji s jistou dávkou obezřetnosti, obzvlášť když se zhruba dvakrát týdně objevují opravy správných odpovědí v kvízech z předešlých vydání.

Co bych chtěl, když jsou ty noviny zadarmo? Aspoň to, aby nehlásaly hlouposti. Přinejmenším ne v zábavných kvízech.

The Proposition

Viděl jsem film, jehož název se u nás kdovíproč nepřekládá, a který mě na pár dní očaroval. Jedná se o dosti drsný australský western The Proposition (česky Návrh nebo Nabídka). Napsal ho Australan Nick Cave a zasadil ho do své domoviny do doby před zhruba sto lety.

Filmem se průběžně prolínají dva základní příběhy. Pohled na svět očima vyvrhelů společnosti zprostředkovávají bratři Burnsovi se svými kumpány, kteří krutě terorizují své bílé spoluobčany. Proti nim stojí kapitán Stanley, který chce se zločinci jednou provždy skoncovat. Protože nezvolí přímočarou cestu, musí najednou bojovat na dvou frontách - musí jít po krku padouchům a současně odrážet výpady tzv. spořádaných občanů. A při tom všem ještě chránit svou ženu, která působí v zaprášeném a mouchami oplývajícím outbacku jako přízrak. Třetí stranu představují Austrálci bojující za svou svobodu proti všem, bez ohledu na to, zda je my vnímáme jako dobré nebo jako zlé.

Místy až naturalistický přístup k realitě může odradit útlocitnější povahy, žádná scéna ve filmu ale není zbytečná. Úžasná australská krajina v kombinaci se skvělou hudbou a s dobrým režijním vedením zdatných (povětšinou britských) herců daly vzniknout jednomu z nejlepších westernů poslední doby. Připočteme-li místy až psychopatické sekvence a nejednoznačnou a průběžně se posouvající hranici mezi dobrem a zlem tak typickou pro východoasijskou filmovou tvorbu, konečně si zase po čase můžeme užít něco jiného než barvotiskový hollywoodský prefabrikát.

Jestli jste Návrh ještě neviděli, určitě si ho nenechte ujít. Nejen kvůli záběrům pro našince neskutečně přírody.

Neřízené střely

Od zavedení nového silničního zákona uplynula teprve chvíle a některým jedincům už opět očividně otrnulo. Jedním z příznaků je to, že na křižovatce u našeho domu už zase každý týden dojde nejméně ke dvěma haváriím. Pokud nestojí na každém rohu a na každém kilometru silnice policejní hlídka lapající všechny provinilce, čím dál víc lidí zkouší, co si může dovolit.

I když většina řidičů ještě dodržuje předepsané rychlosti, objevují se už zase závodníci spěchající odnikud nikam pokud možno co nejrychleji. Prodírají se šňůrami těch slušnějších takovou neurvalostí, že dokážou zvednout hladinu adrenalinu i holubičím povahám. Mobilní telefonisté už zasel drží telefon u ucha rukou, nemluvě o tom, že ztrácejí soustředění na okolní svět a mají zpomalené reakce.

A dodávky už zase brázdí naše silnice jako neřízené střely. Bezmála třítunové bestie se díky silným motorům dokážou rozjet dost rychle. Jejich řidiči (kteří se zřejmě řadí do kategorie profesionálů) ovšem poněkud zapomínají, že fyzikální zákony nejde porušovat tak jednoduše jako zákony silniční. Rozjetá dodávka má ve srovnání s osobním autem delší brzdnou dráhu a v zatáčkách na ni kvůli větší hmotnosti a výšce působí větší odstředivé síly.

Proto se většinou snažím, abych se rozdrážděným dodávkám klidil co nejrychleji z cesty. Musím zaklepat na dřevo, zatím se mi to daří. Všichni ale takové štěstí nemají. Poslední havárie na naší křižovatce se odehrála nad ránem. Bylo něco po čtvrté ranní, když mě probudilo známé kvílení pneumatik a následný tupě třaskavý úder. Rozjetá dodávka narazila do náklaďáku. Naštěstí. Protože kdyby takhle trefila osobní auto, asi by to neodnesl jen rozpláclý čumák provinilce a škrábnutý rám pod ložnou plochou potrefeného nákladního auta.

Lidé jsou prostě nepoučitelní chybami ostatních. A některé nenaučí opatrnosti ani chyby vlastní. Věřím ale, že na každého jednou dojde. Ať už tady nebo tam. I na ty neřízené střely na čtyřech kolech. Jestli ještě neznáte server Chci žít, určitě stojí za návštěvu a ukázku začínajícím a suverénním řidičům.

Medvědí rodinka podruhé

Dneska jsem se v rádiu doslechl, že medvědí rodinka úřadující v Turčianských Kľačanech bude ušetřena. Tedy, její podstatná část. Ochránci přírody nakonec vybojovali život aspoň pro tři čtvrtiny medvědů. Podařilo se jim usmlouvat, aby lovci zastřelili "jenom" jedno mládě. Počítají s tím, že medvědici ztráta potomka natolik vyděsí, že i se zbytkem rodiny uteče někam jinam.

Zajímavá myšlenka, jen si nejsem jistý, nakolik lze chování mědvedice v takové vyhrocené situaci předpovědět. Nemůže ji spíš tenhle útok proti lidem popudit natolik, že stejně nakonec skončí s kulkou v těle? Netroufám si odhadnout. A kdyby nakrásně přece jen se zbytkem rodinky utekla z Malé Fatry, nepřesune se prostě jen někam jinam, kde se vrátí ke svému stávajícímu způsobu života? Příliš mnoho otázek a žádná jednoznačná odpověď.

Přijde mi, že tohle méně drastické rádobyřešení problém pouze odsouvá, ale neřeší. Já sám ale žádné rozumné řešení, které by uspokojilo všechny strany, nemám. Dokud si na šelmy v našem okolí opět nezvykneme a dokud podle nich nezměníme svoje chování, budou mít asi šelmy smůlu.

Pivo z ledovce

Podnikání má v Grónsku zelenou. Turistický ruch je vzhledem k určité odlehlosti ostrova poněkud omezený, i když i tady se dá pronajmout nějaká ta chatka, případně pobýt v hotelu. Když ale lidé nejezdí k ledovci, může ledovec přijet za nimi. Třeba v podobě speciálního piva, ležáku světlého i tmavého, které se vaří z rozpuštěného arktického ledu.

Včera se vydalo prvních 660 hektolitrů tohoto tradičního vikinského nápoje za svými zákazníky. Prozatím se bude prodávat jenom v Dánsku za bratru 5 Eur, výrobce ale plánuje s rozšiřováním na další trhy. Nejdříve se asi dočkají v Německu, kde se pivo plní do lahví. Po něm by měly následovat Spojené státy, kam je to vlastně z Grónska nejblíž. Nepočítám-li Island. Pivo, vařené z vody staré zhruba dva tisíce let, má údajně velmi zajímavou chuť, podstatně jemnější než konurence vyráběná z vody současné.

Pivovar s roční kapacitou 4.000 hektolitrů piva sídlí ve městečku jménem Narsaq, původně obchodní stanicí, které je zajímavé třeba tím, že neleží na břehu moře. Takže na výlet se tam dá vyrazit buď lodí, nebo vrtulníkem. Možná by na místě šla domluvit i exkurze v pivovaru.

Llanwrtyd Wells

Internet je úžasný zdroj čehokoli. Pro mě hlavně informací. Jak postupně zakrňuje má stále chabější paměť, obracím se k téhle studnici poznání čím dál častěji. Zkrátka, co nenajdu v hlavě, najdu v Internetu.

Včera jsem náhodou narazil na fotky z poněkud ztřeštěného mistrovství světa ve šnorchlování v rašeliništi. Tohle mistrovství probíhá od roku 1985 ve druhém nejmenším městečku Velké Britanie a má přesně daná pravidla. Soutěžící vybavený maskou, šnorchlem a ploutvemi (s ohledem na chladnou vodu se doporučuje i neoprenový oblek) musí zdolat dvě délky příkopu vykopaného v rašeliništi a naplněného vodou. Příkop je hluboký 4 stopy (asi 120 cm) a dlouhý 60 yardů (asi 54 metrů). Základní podmínkou je, že plavec může k pohybu ve vodě použít pouze komíhání ploutvemi, tempa rukama jsou zakázána. Pro někoho legrace, pro někoho sportovní výkon.

Protože s jídlem roste chuť, přibyl v roce 2000 další světový šampionát - mistrovství světa ve šnorchlování na horském kole. Závodníci jsou vybaveni vlastní maskou a šnorchlem a zapůjčeným kolem, které má pneumatiky naplněné vodou a olovem. Podmínky jsou obdobné, jen trať měří jen 45 yardů (něco přes 40 metrů) a příkop je hluboký 6 stop (asi 180 cm). I tento sport získává postupně na popularitě, takže je jen otázkou času, kdy přibude další mistrovství.

A teď ještě ke studnici informací. Jak jsem tak zjišťoval všechno možné o velšském městečku Llanwrtyd Wells, dozvěděl jsem se nejen to, že při posledním sčítání (z roku 2001) mělo pouhých 601 obyvatel a že kromě zábavy v rašeliništi pořádá i další různě ztřeštěné akce, třeba maratonský závod a závod ve sprintu člověka s koněm. Dozvěděl jsem se taky, že jeho partnerským městem je od roku 1993 Český Krumlov a že tady za druhé světové války sídlila československá škola spravovaná naší exilovou vládou. Budova místního hotelu posloužila jako mateřská i obecná škola a dokonce i jako reálné gymnázium. Krajané tedy mohli během války v Britanii absolvovat školní docházku až k maturitě. Škola pomohla ke vzdělání mnoha dětem uprchlíků, ale i některým letcům, kteří zde úspěšně odmaturovali. A tohle všechno bych se bez Internetu asi nedozvěděl.

A ještě něco - protože letos mistrovství světa ve šnorchlování nestíhám, můžu si zazávodit aspoň díky flashové hře :-)