Jarní pohár

Jarní pohár Vimperk 2016 by Slidely Mobile

Zrezivělý chrome

Když přišel Google se svým vlastním prohlížečem, poněkud jsem zbystřil. Že by začátek nové hegemonie? Pak jsem se ale uklidnil a vyčkával, až se chromu obrousí drhnoucí hrany natolik, aby se dal použít v běžném provozu.
Potom jsem ho začal používat. Zpočátku to nebylo úplně ono, dokonce i některé sekce googlu v něm byly zobrazovány hůř než ve firefoxu (nebo vůbec ne). Situace se ale rychle zlepšovala a jednoduché ovládání spolu s rychlostí rozhodly o tom, že chrome vytlačil z mé pracovní plochy operu. Tedy, coby druhý používaný prohlížeč. Protože mám na gmailu dva poštovní účty, mám běžně spuštěné dva prohlížeče. Ke stabilnímu a polehlivému firefoxu přibírám do tandemu druhého tahouna, kterého pak samozřejmě nepoužívám jen ke čtení pošty.
Chrome se postupně vylepšuje, nabízí už i rozšiřující moduly podobné těm firefoxím (i když třeba webmaster tools mají ještě co dohánět) a dokonce se ani nemusí restartovat. Leze mi ale na nervy jeho nespolehlivost v tom, kvůli čemu ho potřebuji především - ve čtení gmailu. V posledních několika týdnech se mi nestalo ani jednou, že by se stránka gmailu načetla hend napoprvé. A lepší to není ani v průběhu práce, některé stránky musím znovu načítat i na několik pokusů. Spolehlivě nefunguje ani rozhraní google analytics, takže na vině bude nejspíš něco kolem javascriptu a s ním souvisejícího ajaxu.
Minulý týden pohár mé trpělivosti přetekl a já si stáhl a nainstaloval betaverzi opery 10.53, která je k dispozici i v 64bitových verzích (i pro slackware :-) a která funguje spolehlivě hned po instalaci. Nemá sice některé vychytávky firefoxu ani chromu, ale protože mi firefox běží v počítači paralelně, příliš mi to nevadí. Protože jsem s ní spokojen, rozhodl jsem se, že chrome budu nějakou dobu zpovzdálí pozorovat a v pravou chvíli ho zase otestuju. Teď se s ním ale nějakou dobu zlobit nehodlám. Na shledanou v lepších chromových časech.

Houbičky

Rok se sešel s rokem a Prahou se zase prohnaly davy profesionálních i rekreačních běžců. Nejdříve na půlmaratonu a teď v květnu i na maratonu celém. Jak dopadl letošek ve srovnání s loňskem?
Po tom prvním letošním podniku zbyly na ulicích "jen" kelímky od pití, které ještě tu a tam honí vítr po okolních ulicích. Protože jsou ale papírové, dá se předpokládat, že podlehnou zkáze celkem rychle.
Dnes ráno jsem šel kousek po trase maratónu a narazil jsem na multikáru očistných služeb, do které jeden člověk sbíral pozůstatky nedělní události. Kromě obligátních papírových kelímků s logem sponzora se tentokrát opět objevily plastové láhve od minerálky. Novinkou byly molitanové houbičky, které na sebe běžci pravděpodobně ždímali, aby se trochu ochladili. Věřím, že většinu jich pan sběrač uklidí a že jich k pozvolnému rozpadu zbude jen málo.
Jak jsem tak koukal na ty záplavy jednorázově využitých houbiček, které po použití skončily v prachu silnice nebo chodníku, napadlo mě, jak asi bylo původnímu maratónskému běžci (nebo běžcům -- historie se v tomhle bodě trochu rozchází). Jestli mu (jim) někdo cestou podával občerstvení, jestli ho (je) poléval vodou, jestli mu (jim) fandil a povzbuzoval ho (je), aby vydržel(i).
Nejspíš ani nebyl(i) sportovně oblečen(i). Pokud šlo o vojáka (vojáky), nejspíš se před vyběhnutím nepřevlékl(i) do sportovního a nenazul(i) speciální boty. Jak jsem se doslechl z televizního přenosu, profesionálům vyrábějí podrážky přímo na míru asfaltu a dlažbě toho kterého města. Prostě vrcholový sport.
Kolik účastníků asi ví něco o obráncích Marathonu, kolik jich zná alespoň jednu verzi oné legendy? Obávám se, že čím dál míň. Z oněch bájných časů nám zbyl asi jen název. Jinak je všechno jinak.

Jak Dejdar potkal Ameriku

Na tohle cestopisné zamyšlení o lidech z obou stran velké louže jsem narazil vlastně náhodou. V knihovně je uložená ve skladu, ve volném výběru byste ji hledali těžko. Možná proto, že vyšla už před deseti lety a teď by zabírala místo svým novějším nebo proslulejším kolegyním. Mně se dostala do ruky jen díky předmluvě. Tu totiž napsal Ota Ulč, jehož cestopisům jsem poslední dobou přišel na chuť. A to vlastně taky trochu díky souhře náhod. Ale to už je z úplně jiného soudku...

Martin Dejdar je zajímavý člověk. V životě už si zkusil ledacos a většinou se mu celkem dařilo. Věřím panu Ulčovi, že autor je skromný, upřímný a otevřený člověk, který si na nic nehraje. Když se vydal na rok do USA, vytyčil si dva hlavní cíle - naučit se dobře anglicky a natočit cestopisný seriál. Nakonec se mu nepodařilo ani jedno. Takže tenhle kousek svého života proměnil "jenom" v knížku, kterou jsem právě dočetl.

I když se autor snaží o co nejobjektivnější pohled, nemá šanci ho nikdy dosáhnout. Takováhle knížka už je ve své podstatě subjektivní a nikdo s tím nic nenadělá. Každopádně však tuzemci nabízí další úhel pohledu na život ve Spojených státech. Já teď můžu dodat, že se s odstupem desetiletí stala i jakousi sondou do naší nedávné minulosti a osvěžovačem paměti českého národa. Umožňuje srovnat Ameriku před deseti lety s Českem současnosti. Je s podivem, jak se naše společnost za tu krátkou dobu přiblížila svému zaoceánskému vzoru. Alespoň ve vnější formě stylu života a přístupu k němu. S nadsázkou by se dalo říct, že to, co bylo nedávno pro českého jelimánka Amerikou, je pro něj teď každodenním chlebem.

Dejdar se díky své tuzemské popularitě i díky svému působení v souboru Ypsilonky mohl za oceánem stýkat s lidmi, do jejichž blízkosti se "normální smrtelník" jen tak nedostane. Jeho knížka tím získala další rozměr - možnost setkávání s lidmi obyčejnými i těmi, o kterých se ví nebo mluví.

Některé úvahy mohou s časovým odstupem vyvolat úsměv, s jinými by se dalo polemizovat, některé úseky textu působí trochu neuspořádaně, celkově se ale jedná o zajímavé dílo, které není typickým cestopisem, ale spíš prostorem, ve kterém se setkávají lidé a kultury a který nám odkrývá něco z vnitřního světa autora. Celkem tenká knížka získává na knižním objemu díky řadě fotografií, kterých je na můj vkus zbytečně mnoho. Ve své době možná byly zajímavější. Každopádně stojí za přečtení a zamyšlení.

Martin Dejdar: Jak jsem potkal Ameriku. Praha, Nakladatelství Formát a Blízká setkání 1997, 117 s., 149 Kč

Auto na baterky

Elektromobily stály u zrodu prvních automobilů. Dokonce o pár desítek let předběhly automobily se spalovacími motory. Protože se ale potýkaly s řadou problémů, zejména s nedostatečnou kapacitou akumulátorů, nakonec svému mladšímu konkurentovi podlehly. Možná ale jen dočasně.

Poslední dobou se zase začínají objevovat elektrická vozidla, která těží z vývoje v oblasti mobilních zásobníků elektrické energie i samotných elektromotorů. Současnou špičku ledovce představuje automobil s povědomým jménem - sportovní roadster Tesla. Nepochází ovšem z českých luhů a hájů. Příjmení amerického vynálezce srbského původu a kmotra jednotky magnetické indukce u nás zdomácnělo v dobách minulých, ve Spojených státech se po letech opět stalo synonymem automobilového pokroku.

Tenhle hezký sporťák dokáže z motoru o výkonu "pouhých" 185 kW vyždímat maximální rychlost zhruba 210 km/h. Nemusí se stydět ani za zrychlení. Z 0 na 100 km/h totiž zrychlí stejně jako Lamborghini Murciélago (které ovšem disponuje motorem o výkonu kolem 450 kW). Za necelé čtyři vteřiny. V maximální rychlosti mu sice nestačí, skoro všude ve světě ale stejně platí takové rychlostní limity, že rychleji než 210 km/h většinou ani jet nesmíte.

Výrobce elektrického roadsteru si nezahrává s palivovými články ani jinými průběžně se vyvíjejícími zásobníky elektrické energie. Drží se již celkem osvědčené technologie - nechal se inspirovat mobilními telefony. Téměř polovinu vozu totiž vyplňují lithium-iontové akumulátory. Jejich kapacita a možnost dobíjení energie při brzdění posunuly dojezd vozidla za hranici 300 kilometrů na jedno nabití. Na cestu z Prahy do Brna to bohatě stačí, kdybyste chtěli jet stejný den zpátky, museli byste se ovšem cestou poohlédnout po nějaké zásuvce. Plné nabití trvá maximálně tři a půl hodiny. Jedna sada akumulátorů by měla vydržet na více než 150.000 ujetých kilometrů, což také celkem ujde.

Auto si můžete objednat, nevím, jak je to s dodávkami mimo Kalifornii. Stojí 93 tisíc dolarů, tedy necelé dva miliony korun. Ve srovnání s výše zmiňovaným lamborghini, které se prodává za cenu zhruba čtyřnásobně vyšší, celkem láce. Třeba časem zlevní, až ho okopírují čínští technologičtí plagiátoři...

Hry světel

Když jsem ráno šel na svou obvyklou tramvajovou zastávku, všiml jsem si rozsvícených světel u jednoho zaparkovaného automobilu. V duchu jsem tu zapomnětlivou oběť celodenního svícení politoval. Svítící světlomety pravděpodobně vyčerpají akumulátor, takže auto už odpoledne nebo večer nenastartuje. Ale jak jsem procházel kolem dalších a dalších parkujících, přišlo mi divné, že by došlo k nějaké epidemii sklerózy. Svítila totiž skoro všechna. Pak mi to konečně došlo.

Otočil jsem se a lehce mě oslnil odraz ranního slunce v oknech nedalekého hotelu, jehož řady i sloupce oken tvoří celkem účinné zrcadlo. Paprsky nízko stojícího slunce získaly odrazem od kouřových skel nažloutlý nádech. Takto obarvené světlo, již podruhé odražené v reflektorech předních světel, mělo ještě dost sil, aby světla rozzářilo. A dostalo mě, protože bylo snadno zaměnitelné se světlem halogenových žárovek.

To mi připomnělo zimní přesuny na stejnou zastávku. Ráno byla ještě celkem tma, automobilů však jezdilo v podstatě stejně jako teď. A protože křižovatka o kousek dál a níž (silnice vede z mírného kopce) je řízena semafory, řada aut čekajících na zelenou bývala celkem dlouhá. Většině z nich svítila červená brzdová světla, která celkem vydatně osvětlovala interiér dalšího vozidla stojícího v řadě. A tohle červené osvětlení dodávalo lidem v kabině ďábelského nebo až mimozemského výrazu. Člověk by se jich skoro až lekl.

Jednobarevné vidění světa

Jakmile se člověk začne na svět kolem sebe dívat jednobarevně, začne si vytvářet svůj vlastní, virtuální, svět, který se od toho skutečného začne neodvratně vzdalovat. Jakmile se společně naladění lidé zformují do hnutí, stávají se rázem členy uskupení, jehož jednotliví členové postupně ztrácejí vlastní názory a přijímají ty společné, mezitím již prohlášené za nezvratné pravdy. Jakmile se hnutí přemění v politickou stranu, přistoupí na pravidla hry diktovaná ostatními. Jakmile politická strana uspěje ve volbách, je zrada na prapůvodních myšlenkách dokonána.

Z tohoto jednobarevného pohledu podezřívám nováčka na české politické scéně, Stranu zelených. Zelení jako jednotlivci jsou ještě schopni a ochotni životnímu prostředí skutečně pomáhat. Aktivity zelených hnutí se pohybují v širokém spektru činností od informačních kampaní přes happeningy až po násilné akce proti jiným skupinám obyvatelstva. Jejich hlavním smyslem je nabídnout naplnění volného času lidem, kteří díky tomu navíc získají pocit, že dělají něco pro dobrou věc. Politická strana v parlamentní demokracii však nemůže svým voličům nikdy zaručit, že splní všechno, co slíbila před volbami.

Začátkem ledna vysílala Česká televize v pořadu Na plovárně rozhovor Marka Ebena s Milanem Kňažkem (záznam pořadu). Ten, coby zakladatel tří politických subjektů, určitě ví, o čem mluví. Nyní, znechucen politikou, vede jednu ze slovenských komerčních televizí a vypadá celkem spokojeně. Podle jeho slov běžná politická strana splní deset procent svých slibů. Pokud jde o stranu skutečně seriózní, může procento stoupnout až ke dvacítce. Více procent se volič dočká maximálně jednou za deset let.

V případě Zelených je to asi i dobře. Nedovedu si totiž představit zelenou budoucnost nejen naší země, ale ani naší Země. Obávám se patentu na ekologický rozum této strany a z něj plynoucích příkazů, zákazů a nařízení o tom, jak kvalitně žít. Jak tak sleduji spousty fakt vytrhaných z kontextů, kterými nás zelení politici zasypávají, nedivím se těm, kdo jim dali a znovu dají svůj hlas. A vlastně ani těm, kteří získají jejich zelenou legitimaci. Nějak ale nemůžu uvěřit tomu, že je v moci jakékoli politické strany změnit směr, kterým se vydala naše civilizace. Zřejmě se jim podaří některé věci nahlodat nebo podkopat. Nahlíženo globálně však tyto drobné změny mohou ve svém důsledku vést spíš ke škodě než k užitku.

Jako zastánce evoluční teorie beru dosavadní vývoj života na naší planetě jako ten nejvhodnější, ač mohou zelení politici tvrdit něco jiného. Z toho nutně vyplývá, že i současný zvýšený výskyt zelené barvy v lidské populaci je zřejmě pro naši Zemi prospěšný.

Když se motor vydá na výlet

Možná jde o souhru podivných náhod, možná se začíná rýsovat nový trend ve výrobě automobilů. Mám na mysli motory, které se po nárazu katapultují z automobilu. Na začátku letošního jara došlo hned ke dvěma podobným událostem, které se naštěstí obešly bez smrtelných zranění.

K prvnímu případu došlo první jarní den. V Brně se srazil automobil audi s autobusem tak "šikovně," že okamžitě přišel o svou pohonnou jednotku i s převodovkou. Agregát na své poslední cestě nikomu neublížil, doputoval až do blízkosti nedaleké čerpací stanice.

O dva dny později ve druhém případu vyzkoušel pro změnu řidič ještě silnějšího vozidla pevnost svého svěřence při setkání s betonovou zdí. Po smyku narazilo v Praze ferrari do betonového nosníku tramvajové trati. Motor se poroučel spolu se zadními koly. Do této smutné trosky zanedlouho narazil řidič superbu, jeho motor však zůstal na místě.

Zaznamenání hodný je mimo jiné fakt, že nezáleží na umístění motoru ani na poměru jeho hmotnosti k celkové hmotnosti vozidla. V prvním případě je motor umístěn vpředu, ve druhém vzadu. Důležitými faktory budou podle všeho způsob uložení a upevnění motoru a rychlost v okamžiku nárazu. Každopádně, až kolem vás pojede nějaký silnější vůz, raději počítejte s tím, že z něj by na vás mohl vyběhnout zdivočelý motor.

Není ven jako ven

Když jsem se včera před polednem vracel domů, vylákalo mě hezké počasí z tramvaje o zastávku dříve. Jak jsem tak šel ještě studeným, ale už slunečným dnem, přemýšlel jsem kromě jiných věcí také o generačních rozdílech. Já (a nejspíš i moji vrstevníci) si pod pojmem "jít ven" představuji vycházku někam ven do přírody. Nebo alespoň ven na relativně čerstvý vzduch (pokud právě fouká vítr, který rozežene výfukové plyny) na ulici. Říkal jsem si, zdalipak vytáhne sluníčko "ven" i našeho náctiletého výrostka.

A dočkal jsem se zhruba hodinu poté,co jsem dorazil domů. Mládenec přišel s informací, že mu volal kámoš, že je venku hezky. Následovala samozřejmě otázka, jestli by s ním nemohl vyrazit "ven." Na můj doplňující dotaz kam ven se mi má teorie potvrdila na plné čáře a já si v tu chvíli připadal jako Sibyla bez sukní.

Plán měli naprosto jednoduchý -- vyrazit do centra a prolézt obchody, co mají kde nového nebo zajímavého. Na námitku, že to na mě moc jako "ven" nepůsobí jsem dostal vysvětlení, že možná půjdou někam jinam, možná i do parku. Nevím, jak to nakonec dopadlo, nezeptal jsem se. Na základě předchozích zkušeností ale předpokládám, že varianta park tentokrát nenašla dostatek příznivců.

Každopádně, klimatizované obchody bez oken, kde je aktuální roční doba nebo počasí ve venkovním světě naprosto zbytečným faktorem, mi jako vhodné prostředí k trávení volného času "venku" příliš nepřipadají. Nezbývá mi než doufat, že až mládenec povyroste, najde si třeba nějakou zajímavější a hodnotnější zábavu. A možná, že ho časem opět přitáhne i ono mé klasické venkovní ven.

Pražský půlnepořádek

Včera se v Praze konal jarní půlmaraton. Počasí sportovcům, zejména těm z horké Afriky, příliš nepřálo, takže očekávaný pád rekordu se nakonec nedostavil. Silný vítr se zakusoval pod kůži a náladu nezlepšovala ani podmračená obloha.

Všechny maratony, i ty poloviční, vedou kolem našeho domu. Tedy, běžci zatáčejí na oné křižovatce, kde se co chvíli (naposledy zhruba před hodinou, nic vážného, jen pomačkané plechy a polámané plasty) srazí nějací uspěchaní automobilisté, potažmo jejich vozidla. Tuto sobotu jsem tedy nepozoroval ani atlety, ani rozlícené automobilisty, kteří měli zákaz vjezdu na trať a museli jet někam, kam původně vůbec jet nechtěli. Pokud bych nesledoval sdělovací prostředky a pokud bych si nevšiml zátarasů připravených na chodníku již v pátek, vlastně bych se ani nemusel dozvědět, že se nějaký poloviční maraton běžel.

Nebýt ovšem lahví poházených na rozhraní vozovky a chodníku. Všechny podle všeho pocházely ze stejného zdroje, od jednoho ze sponzorů celého sportovního podniku. Lahve na minerálku určené pro sportovce a navržené designérem tak, aby padly do ruky snad všem s výjimkou hokejistů, kteří hrají v rukavicích. Možná byly obsaženy v balíčku, který pravděpodobně dostal každý z účastníků před startem, případně i v průběhu závodu. Použité plastové nevratné lahve lemovaly ještě v neděli trasu, alespoň na té části, po které jsem šel já. Původně mi jejich rozteč připadala poměrně pravidelná. Mohly tedy označovat trať například v padesátimetrových intervalech, aby tak běžcům poskytly co nejpřesnější informace o tom, jak daleko už se dostali. Namátkové odkrokování jejich roztečí však odhalilo naprostou nahodilost, místy potvrzenou i dvojicí lahví ležících těsně u sebe.

Nevím, možná byl můj první odhad blíže pravdě a změnu roztečí může mít na svědomí silný vítr, dopravní prostředky a chodci. Tak jako tak, tyto osiřelé lahve považuji za velký neúspěch pořadatelů, kteří nedokázali zajistit úklid a nechali vše napospas osudu. Pokud se takový podnik koná ve městě, nakonec snad ty plastové a pomalu se rozkládající odpadky někdo uklidí. Nedovedu si ale představit, jak probíhá podobná akce ve volné přírodě.

Pondělní dodatek

Dnes večer už bylo pár lahví nacpaných v okolních odpadkových koších a po zbytku se slehla zem. Možná je nakonec někdo přece jen uklidil...

Opilci pod okny

Když jsem před lety přespával v centru kousek od Václavského náměstí a když jsem chodíval spát kolem čtvrté hodiny ranní, budíval mě řev ptáků vítajících první ranní paprsky. Dost mi tehdy ti ptáci lezli na nervy, protože hlasitost jejich trylkování neměla daleko k hlasitosti sbíječky. Teď bydlím kousek od centra, chodívám spát o pár hodin dříve a při usínání mě pro změnu ruší řev opilců pod okny.

Bydlíme totiž nedaleko mezinárodního hotelu, oblíbeného například mezi Italy. A když banda opilých Vlachů táhne z tahu, dává svou přítomnost najevo téměř tak dokonale, jako kdysi v dobách mého dětství banda opilých venkovanů vracející se domů po zavření jediné vesnické hospody za hlasitého zpěvo-řevu. Protože mají dost času, pohybují se stylem krok-pauza-krok a dokážou nás oblažovat třeba i půl hodiny. A protože se motají i po vozovce, co chvíli na ně zatroubí nějaký rozhořčený řidič, kterému se náhodou připletou do cesty. Prostě, takové malé Palermo v Praze.

Turisté naší ulicí táhnou v několika vlnách, zřejmě podle toho, jakou restauraci si pro daný večer zvolili. Řídí se potom příslušnou zavírací dobou. A proto první vlna protéká k hotelu už po desáté večerní, možná i ze škudlivosti, aby ještě stihla pozdní večeři v hotelu. Na ni plynule navazuje druhá vlna zhruba hodinu před půlnocí a třetí půlnoční. Po krátké odmlce se kolem půl druhé ranní vracejí i nočňátka. Ta se obvykle pohybují nejpomaleji ze všech. Míra podroušení jim ještě příliš nebrání v povyku a halekání, vozidel se však na ulici pohybuje méně, takže troubení není tak časté.

K této poslední vlně se ještě může připojit zdravé jádro z restaurace v přízemí, které obvykle vyčkává na taxíky. Pokud si je přivolá (nechá přivolat) telefonicky, bývá o něco tišší. Spokojí se jen s hulákavým prozpěvováním či hlasitými debatami na závažná témata světa, vesmíru a vůbec. V opačném případě se jeho členové porůznu vrhají pod kola kolemjedoucích vozidel ve snaze odchytit taxíka. Poslední halas nastává, když se konečně nějaký přepravce dostaví.

Nakonec se ale všichni nějak dohodnou a nějak srovnají a po druhé hodině ranní obvykle zavládne v ulici klid rušený jen nočními tramvajemi, hvízdajícími gumami otáčejících se policejních aut nebo burácením čtyřkolek, jejichž majitelé si vyrazili na noční projížďku. Tou dobou už ale stejně většinou spím, protože už jsem si na ten koloběh celkem zvykl.

Dodatek z 29.3.

Dneska jsem zjistil, že další, méně početná skupina podnapilců, se přesouvá k hotelu mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní. Příliš povyku však nenadělá, i troubení se ozývá sporadičtěji.

Není šéf jako šéf

ČTK se zase vyznamenala. Potažmo člověk, který připravoval její zprávu zhruba před týdnem, 14. února 2007, kterou převzala většina tuzemských periodik. V této zprávě o volbě nového prezidenta Turkmenistánu je jedna chyba způsobená špatným překladem z angličtiny. Alespoň předpokládám, že tato chyba vznikla při překladu. Sám se překládáním (i z angličtiny) zabývám a už jsem si prošel obdobím, kdy jsem si o sobě myslel, že rozumím úplně všemu. Teď už se pomalu dostávám do fáze, kdy nerozumím téměř ničemu, ale to asi souvisí s věkem...

Ale zpět k onomu článku, který vyšel třeba na iDnes nebo v jeho odnoži, deníku Metropolitní Expres (Mafra si libuje v anglických sklonech k porušování pravidel českého pravopisu ve vlastních jménech, ale to je asi trend současnosti, o tom možná někdy jindy, jestli to za to vůbec stojí). V něm se můžeme dočíst, že Lidová rady Turkmenistánu je nejvyšší zákonodárný sbor země, tvořený 2.500 hodnostáři a šéfy klanů. A o šéfech je vlastně mé zamyšlení.

Předpokládám totiž, že v anglické agenturní zprávě se objevil výraz "chief". Pokud nahlédnu do internetového slovníku na Atlasu, zjistím samozřejmě v první řadě, že chief je třeba ředitel, vedoucí, předseda, vůdce. Vše hovorově. Hned další záznam mi ovšem prozradí, že se může jednat o náčelníka (kmene). A to je samozřejmě ten správný překlad, používaný v podobných kontextech. Lidová rada Turkmenistánu tedy není složená ze šéfů klanů, ale z náčelníků klanů.

Podle mě je náčelník víc než šéf. Na rozdíl od šéfa má totiž obvykle morální autoritu a je uznáván většinou kmene nebo klanu. Ale asi bych chtěl v dnešní době moc, kdybych si přál, aby se ti, co připravují zprávy třeba pro ČTK, zamysleli nad tím, co dělají.

Úvahy o životě a nad životem

Při brouzdání po webu jsem narazil na knížku Darji Kocábové Třikrát a dost. A protože mě zaujala takřka na první pohled, zatoužil jsem po tom si ji co nejdříve přečíst. Koupil jsem si ji ještě ten den (resp. večer, když jsem s jazykem na vestě dochvátal do knihkupectví tři minuty před zavírací dobou). Pustil jsem se do ní hned cestou domů. Ale slíbil jsem si, že ji neshltnu naráz, že si ji budu dávkovat po částech. Nakonec jsem ji stejně zvládl za tři dny...

Poměrně tenký svazek je svým rozsahem přístupný i těm, kdo čtení moc nedají a spíše sáhnou po nějakém časopise. Navíc jednotlivé povídky (možná spíš zamyšlení či vzpomínky) nejsou příliš dlouhé. Na 128 stran se jich vešlo rovných třicet. Jsou uspořádány vždy po třech do deseti různých tematických částí, takže se opravdu dají číst třeba i napřeskáčku, a ne jen "klasicky" od začátku do konce.

Příjmení autorky bude něco říkat většině Čechů. Její syn je hudebník, její muž evangelický farář a její vnučka už se také začíná zvolna prosazovat. Autorka sama se však nemusí za své slavné příbuzné nijak schovávat. Je uznávanou zkušenou psycholožkou, která pomáhala do tuzemské praxe zavádět různé alternativní způsoby přístupu k duševně nemocným.

Ve svých lidských minipříbězích vykresluje své dojmy, názory, pocity, strachy i radosti. Popisuje i několik případů ze své různorodé praxe. I když její jazyk nepůsobí dokonale a uhlazeně beletristicky a místy z něj odbíhají poloprofesionální až profesionální výrazy, dokáže na malé ploše navodit patřičnou náladu a vykreslit konkrétní prostředí.

Textů, které nutí člověka přemýšlet a zamyslet se, není nikdy dost. A mezi ně dozajista patří i Třikrát a dost Darji Kocábové.

Odvážná školačka

Když jsem včera ráno směřoval ke své oblíbené zastávce tramvaje, stal jsem se náhodným svědkem scénky, která se pravděpodobně odehrává každou chvíli po celém světě. Přede mnou kráčel muž ve středních letech, který pravděpodobně směřoval na stejnou zastávku jako já. Podle kouře stoupajícího mu od hlavy vypadal na aktivního kuřáka.

Z protějšího chodníku k němu přešla jakási školačka, odhadem zhruba čtrnáctiletá. Bez okolků muže oslovila. Neslyšel jsem jejich rozmluvu, podle výsledku ale požádala spřízněného paliče o cigaretu. Úspěšně. Rychle se od muže oddělila (šla rychleji než on), zapálila si právě nabytý hřebíček do rakve a zamířila na stejnou zastávku. Tam čekala stranou od ostatních (náznak pokusu o dodržování zákazu kouření na zastávkách) a užívala si svou první denní dávku.

Zajímavý způsob získávání kuřiva, dalo by se říct. Rodičům nepomůže ani důkladná osobní prohlídka, protože zapalovač bez cigaret vypadá celkem nevinně a jeho přítomnost v kapse se dá vysvětlit poměrně rozumně. Podobným způsobem se -- s určitou dávkou odvahy a drzosti -- dá pravděpodobně získat i několik cigaret denně. Pěkné začátky celoživotní závislosti.

Proč ostatní -- většinou zřejmě plnoletí -- kuřáci neodmítnou žádost očividně nezletilého člověka o cigaretu? Na jednu stranu si jistě uvědomují, že přinejmenším děti by kouřit neměly. Na druhou stranu podléhají jakési kuřácké solidaritě, která ponouká kuřáky získávat -- možná i podvědomě -- další otroky tabáku. Protože pokud nebudou kuřáci ve výrazné menšině, mohou se podvědomě bránit tím, že přeci nekouří sami. A získání mladé krve zajistí dostatek podobně postižených i do budoucnosti.

Odkrytá reklama

Tak už jsem se konečně dostal do kina na poslední nula nula sedmičku. Casino Royale se vrací na začátek Bondovy kariéry, do časů, kdy agent s licencí k zabíjení odpravil na věčnost své první padouchy a kdy si vlastně onu pověstnou licenci vysloužil. Drsňácký Daniel Craig vedený úspěšným akčním novozélandským režisérem Martinem Campbellem se má celých 140 minut co ohánět. Aby dokázal všem pochybovačům, že nebyl vybrán omylem ani z protekce, jde na věc více než drsně. Skáče z jeřábu na jeřáb, poradí si s prudkým jedem (tady se ale bez pomoci neobejde) a (se zatnutými zuby) v pohodě snese útok na své mužství.

Tentokrát mi ale ani tak nejde o film, ve kterém se hrad Loket a město Karlovy Vary přestěhovaly do Černé Hory nebo letiště z Ruzyně na Floridu, ale o šikovné umisťování produktů před vyvalené bulvy filmových diváků. Úvod filmu dává jasně najevo, že jedním z hlavních sponzorů je automobilka s modrým oválem ve znaku. Pokud její výrobek neslouží jako přibližovadlo některého z kladných hrdinů, alespoň se musí plést v záběru před vozem jiné značky a uhnout z něj až v posledním okamžiku.

Zkrátka nepřišel samozřejmě ani majitel filmových studií, který tento klipovitě bleskovitý a celkově koukatelný film vyprodukoval. Jeho výrobkům z různých divizí patří ještě více místa než výše zmíněné automobilce. Tedy, jejich produkty disponují zejména kladní hrdinové, záporné postavy zhusta používají značky konkurenční. Mobilní telefony, počítače nebo fotoaparáty patří k dnešní době zcela neodmyslitelně. A protože se vzájemně ničím příliš neliší, je třeba je umět prodat. Film je pěknou výstavní skříní. A série s agentem jejího veličenstva nemůže být a ani není výjimkou.

Čekárna na déšť

Pražské náměstí Republiky prochází totální rekonstrukcí. Na místě kasáren Jiřího z Poděbrad vzniká obchodně-administrativní centrum s obrovskými podzemními garážemi. Inu, aut, kancelářských krys a služeb přibývá, vojáků naopak ubývá a hlavní stan pražské posádky už se dávno přestěhoval, ministerstvo získalo 50 milionů marek (německých), takže projektu nic nebrání. Od stanice metra až na kraj náměstí vznikla obří jáma, do které bylo vestavěno třípatrové parkoviště pro bratru tisícovku aut. Teď už je zase vše zakryto, takže přístup ke kostelu Sv. Josefa nevede po visuté dřevěné lávce, ale po normální dlažbě.

Pokud jde o stavbu samotnou, ta roste bez ohledu na počasí i na stesky staromilců, takže plánované podzimní zahájení provozu je velmi pravděpodobné. Původní zůstaly obvodové zdi dvou nejstarších budov (hlavní budova a jízdárna), všechno ostatní -- včetně vnitřku oněch dvou budov -- bude odlito ze železobetonu. Pokud bude beton tak kvalitní jako ten použitý při výstavbě prvorepublikového pohraničního opevnění, vzniká v hlavním městě opravdu dlouhověká budoucí památka.

A nyní zpět na zem a do běžného života. Shodou okolností mi toto náměstí slouží jako občasná nástupní stanice při přesunech tramvají k domovu. A pokaždé, když tu čekám na tramvaj směrem k Bílé Labuti nebo k Masarykovu nádraží, nechápavě se pozastavuji nad odtržeností plánovačů od reality. Čekárna je totiž umístěna zhruba 25 metrů od začátku zastávky. Co to je pětadvacet metrů ve srovnání s nekonečností vesmíru, že?

Tramvajová souprava (dva starší spřažené vozy nebo nová článková tramvaj) je dlouhá zhruba 29-30 metrů, poslední dveře by se tedy měly nacházet zhruba na úrovni zmiňované čekárny. Pokud ovšem řidič nezastaví u označení zastávky až prvními dveřmi (což dělají v podstatě všichni) a pokud nemíníte jet pětkou (které má jen jeden vůz). Pak se totiž poslední dveře tramvaje ocitnou zhruba jeden až šestnáct metrů od čekárny.

Za hezkého počasí a pokud si nepotřebujete při čekání sednout, nic zvláštního se neděje. Na tramvaj se dá čekat i na chodníku nebo ji vyhlížet z čekárny a včas vylézt a těch pár metrů popojít. Situace se ovšem mění v případě nepříznivého počasí. Přál bych projektantům, aby si zkusili v největším lijáku a fujavici přeběhnout byť jen ten jeden metr -- neřku-li šestnáct -- a pak čekat, dokud se po stisknutí tlačítka neotevřou dveře (pokud tedy nikdo nevystupuje, ale to by musel být za takovýchto podmínek opravdový zoufalec, který by vystoupení do té psoty považoval za otázku života a smrti). V tu ránu by byli promočení do poslední nitky. A začali by možná trochu víc přemýšlet nad každým milimetrem na papíře.

Cherna Gora

V pondělním Metropolitním expresu obvykle vychází na vnitřní dvojstraně rubrika Víkend ve fotografiích, tedy zajímavé záběry z událostí, které se odehrály o víkendu. Bývají tam hezké nebo zajímavé někdy hezké i zajímavé) fotografie, o popiscích se to ovšem občas říct nedá.

Popisek k záběru z čarodějnického reje v bulharské vesnici Černa Gora otištěný ve vydání deníku z 15. ledna svědčí o mechanizaci procesů výroby novin. Agenturní zprávy se přebírají v podstatě bez přemýšlení, obzvláště je-li oním přebírajícím člověk nezasažený azbukou (moje domněnka). Jinak by mu snad došlo, že Bulhaři nepoužívají latinku a že cyrilice se do angličtiny přepisuje trošku jinak než do češtiny. Alespoň v to doufám (že by mu to došlo). Bulharština je navíc v podstatě slovanský jazyk (já vím, je to lehce diskutabilní) a černá barva se ve všech mně známých slovanských jazycích vyslovuje víceméně obdobně.

Ono by ostatně stačilo přečíst si ten text nahlas. Pokud tedy anonymnímu převaděči textů budu alespoň trošku fandit. Středně duchaplnému člověku by mohlo kdesi ve vědomí probliknout, že v angličtině se ,ch' vyslovuje jako ,č'. Ale to bych asi chtěl moc. Takže, už se těším, až někdy vyrazím na dovolenou do Montenegra. Které sice neleží v Bulharsku, ale taky u moře (Jadran nebo Cherné, moře jako moře). A až mi podobná mechanická nevšímavost přestane vadit. Což se doufám nikdy nestane. Tedy, to druhé.

Zimní doplňky

Letošní zima si s námi prozatím jen hraje na schovávanou. První sněhová nadílka sice přišla velmi brzy, potom však jako by se vrátil předčasně odehnaný podzim a rozhodl se vytrvat až do jara. Mráz nepřichází ani ve druhé lednové dekádě, o sněhu a ledu nemluvě. Nemám zimu rád, takže mi to nevadí jako někomu, kdo se musí aspoň jednou za rok pořádně zkoulovat nebo si uválet nějakého toho sněhuláka.

Když jsem sloužíval na vojně, jakmile vyšlo nařízení, museli jsme začít používat zimní doplňky. Do vydání tohoto nařízení jsme je používat nesměli, i kdyby bylo třeba dvacet pod nulou. Nasazení beranice nebo rukavic se tedy neřídilo aktuálními klimatickými podmínkami, ale rozkazem shora.

Když jsem jel ve středu ráno do práce, připadalo mi, jako by si někteří spoluobčané hráli na vojáky. Bylo totiž 10 stupňů Celsia (plus) a předpověď, která se vyplnila, slibovala na odpoledne stupňů 14. Jako by si někteří lidé řekli, že v lednu prostě nemohou z domu vyjít bez zimní bundy, čepice, šály a rukavic, i kdyby třeba sluníčko pražilo jako v srpnu. A tak jsem v polorozzipnuté mikině potkával zachumlance, kteří na první pohled nevypadali nijak upoceně. Podle všeho si vsugerovali, že je zima, a že je tudíž třeba se před ní chránit, takže nezvyklé teplo si prostě odmítali pustit k tělu.

Je vidět, jak je lidské vědomí silné, když dokáže potlačit i přirozené reakce organismu. Třeba až bude v létě mrznout, budu potkávat spoluobčany v kraťasech a sandálech. Uvidíme.

Medvědi potřetí

V červenci a srpnu loňského roku jsem zpovzdálí sledoval vývoj situace v Turčianských Kľačanech, kde se schylovalo k honu na medvědy, kteří údajně ohrožovali obyvatele této obce. Protože už uplynul nějaký čas, zajímalo mě, jak to s povedenými huňáči nakonec dopadlo.

Hledat informace tohoto druhu dá někdy trošku zabrat a jak už to tak bývá, nalezl jsem i to, co jsem původně nehledal - zajímavý informační server o medvědech a všech úskalí jejich života v blízkosti výskytu lidí; pokud jste tedy ještě nezapomněli slovensky, doporučuji vám server medevde.sk. Nakonec jsem ale přece jen uspěl. Našel jsem krátkou zprávičku na serveru bleskovky.sk, který přebírá texty z deníku Nový čas. Jen ten se zřejmě o osud této medvědí matky se třemi mláďaty zajímal důsledně.

Ale zpět k jádru věci. V oné zprávě jsem se dozvěděl, že setkání s myslivci nepřežila zasloužilá trojnásobná matka. Padla loni v létě krátce po zveřejnění ne příliš určité informace o tom, že se plánuje odstřel jednoho z jejích mláďat. Protože každý z pětice lovců měl povolen odstřel jednoho kusu (nechápu proč, když medvědi byli čtyři) a protože mláďata smrt jejich matky opravdu náležitě vyděsila, zůstalo jen u jedné trofeje. Získal ji nejmenovaný člen místního mysliveckého sdružení (pokud chcete zjistit který, asi si budete muset zajet přímo na místo). Povolenky k odstřelu mláďat vypršely a myslivci už o jejich prodloužení nepožádali. Co je s nimi teď (s medvědy), ví asi jen Bůh (nebo možná také místní občané).

V článku je jště zmínka o tom, že do Kľačan se vypravili i zástupci organizace Sloboda zvierat, kteří zjistili určité přestupky ze strany lidí. Nově postavená zemdědělská usedlost, kterou medvědi několikrát přepadli, měla být podle projektu obehnána elektrickým ohradníkem. Nebyla. A navíc se v její blízkosti povalovaly zbytky poražených zvířat. A divte se pak medvědovi - všežravci, že si přijde k takto prostřenému stolu.

Bezohlední invalidé a diplomati

Chodník, po kterém občas chodím, je už nějaký čas uzavřený. Totální rekonstrukce domu, při které z původní stavby zbyly jen nosné pilíře, totiž zabírá celý chodník a ještě kousek silnice k tomu. Zcela zákonitě je tedy pěšák dirigován na protější chodník, v čemž mu má pomoci dvojice žlutých zeber z obou stran uzavírky.

Většina lidí se stejně proplétá kolem lešení, protože kdo by na těch pár metrů přecházel tam a zase zpátky, obzvlášť když chodník na protilehlé straně o kus dál uzavírá rekonstrukce jiného domu. Ta není tak drastická, takže nutí lidi chodit ohrádkou zabírající pás silnice, ale i tak je to zbytečná otrava.

Pokud se přece jen někdo nechá zviklat výzvou k přechodu na protější chodník, narazí na další problém. Automobily parkující na žlutě pruhovaných přechodech pro chodce. V první chvíli má člověk chuť zavolat policii, která by měla provinilá vozidla odtáhnout. V tomto případě je však policie krátká. Z jedné strany lešení totiž čas od času zaparkuje jakýsi zámožný invalida v SUV, z druhé strany ho semtam jistí citroen s diplomatickou registrační značkou. Tedy - oba policejními složkami města i státu nedotknutelní.

Diví se pak někdo Monty Pythonům nebo Davidu Zuckerovi, že si dělají legraci z invalidů a Francouzů? Jak jinak s nimi totiž bojovat...